O mateřství aneb nikdo mi neřekl

neděle 22. října 2017

Mateřství … když se tohle slovo řeklo, jako těhotná jsem si se zavřenýma očima představila zasněnou maminku, která v náruči něžně drží své dítko, hladí ho po spáncích a pusinkuje jeho voňavou pokožku. Bylo to takové celé něžné, růžové a tak nějak strašně pohlcující. Nevím, jestli jsem byla ovlivněná fotkami v časopisech nebo obrazy panenky Marie s Ježíškem, ale já si nepřipustila, že by prcek mohl plakat, že bych taky nemusela umět kojit, a přestože mi každý říkal: „Vyspi se do foroty, protože pak už to nepůjde.“, jsem si nepřipustila, že se v noci taky nemusí spát. A ono se někdy nespalo ani ve dne. Po dvou letech s novou životní rolí už mám růžové brýle sundané, možná i rozšlapané. Někdy jsem i dost naštvaná, protože mi to nikdo neřekl.

Všude v knihkupectvích jsou stovky knih o mateřství a výchově dětí. Všechny píšou o tom, jak úžasné vás čeká období, ono úžasné bezesporu je, ale nikde vás nepřipraví na ty horší chvilky. Zkuste se zeptat maminky na porod. Tam jsem si jistá, že vám vykreslí největší jatka, že by se za ně nemusel stydět ani Jo Nesbo, ale pak? Co se stane pak? To máme všechny zatmění a najednou vše těžké skrýváme za dveřmi?Já to vidím asi takhle: Po dni plném křiku, kroucení se u nohou, scéně v obchodě kvůli lízátku a neustálém utírání loužiček, protože vaše dítě už je přeci odplenkované, se  pro zachování zdravého rozumu zaměříte na to pozitivní, na ty krásné chvíle, které ten den byly. No a pak na otázku směřovanou k vašemu dni odpovíte, že to bylo vlastně super, prcek si hrál sám a hezky papal. Ostatní už je hluboko v zapomnění.


Možná je to tím, anebo se prostě jen stydíme. Nekřičíme do světa, že naše dítě snědlo kapsli do pračky, protože budete brána za špatnou mámu. Neřeknete, že už jste na to neměla nervy, a tak jste toho miláčka na pět minut zavřela do pokojíčku. Stydíte se, že vám dítě spadlo ze židle, protože vy jste si právě nutně musela zavolat a nedávala jste pozor. Možná si i říkáte, že to nikoho nezajímá. A tak se o tom nemluví.


A o čem se teda nemluví? Co jsem se před porodem nedozvěděla?

1. Šestinedělí
Nikde jsem v chytrých knihách o mateřství (moc jsem jich nečetla, to je pravda) nevyčetla, že šestinedělí tak bolí. A nemyslím tím fyzickou bolest. U nás bylo šestinedělí výživné. Zrovna nedávno jsem vzpomínala na to, jak jsem chodila s kočárkem jako tělo bez duše. Velmi často, tedy každý den jsem brečela bez důvodu. Litovala se, protože poporodní rána byla opravdu velká a s následnými komplikacemi. Zmítala jsem se v zajetí hormonů a nevěděla jak z toho ven. Nejtěžší bylo uvědomování si toho, že podle všech, teď prožívám nejšťastnější období ve svém životě. Měla jsem, co jsem si přála a dovolila si být nešťastná. Téměř nikdo o tom nemluví. A vy to také nikomu neřeknete, protože by se na vás mohli dívat divně. Nemluvíte o tom, že si v prvních chvílích s miminkem o samotě doma říkáte, proboha, co jsem to udělala? Nic, jen prostě mít první dítě je tak obrovská změna, že chvilku trvá, než se sžijete. Velkým štěstím je to, že jsou ti prďolové tak krásní a roztomilí, že za chvíli, to tam máte. Láska na celý život.  Uděláte cokoli, jen aby byl váš drobeček šťastný. Jisté, ale je, že po těch šesti nedělích, bude líp. Já to tak měla. Už žádný pláč (můj), už žádné výčitky.


2. Přirozené mateřství a láska na první pohled
Vše přijde hned a přirozeně. Já vám nevím. Ve chvíli, kdy jsem porodila a zeptali se mě: „Jak se vám líbí?“ Vůbec jsem netušila, co odpovědět. Byl tam a já věděla, že ve všech těch filmech najednou všichni brečí a jsou šťastní a říkají, jak ho milují, jak je krásný. Já viděla malého modrého drobečka s velkým nosem. Řekla jsem, že má nějaký velký nos a už jsem asi byla odsouzena do záhuby. Nenechali ho u mě, nesli ho hned pryč a já pak ležela na pokoji a najednou necítila nic. Kolem mě bylo takové nějaké vakuum a pocit prázdného břicha. Když ho přivezli na první kojení, už jsem se cítila líp. Byl tu a potřeboval mě. Vztahoval ke mně ty malé ručičky a já věděla, že tu pro něj musím být. Fungovat. Nechci vás strašit, některé maminky zažívají lásku na první pohled, ale některé k tomu dojdou po chvíli a neměly by se za to stydět, protože se dostanou do kolotoče výčitek, radosti a strastí. Je důležité o tom s někým mluvit a dozvědět se, že je to vlastně úplně normální. Nejste v tom sama.


3. Kojení
V dnešní době je trendem kojit, co nejdéle. Všichni, když vás poprvé od porodu vidí, se ptají, zdali kojíte. Z porodnice vás nepustí, dokud se nerozkojíte nebo vás zaškatulkují k těm hrozným mámám, protože jste si řekla o lahvičku. Já se rozkojit nemohla, šlo to těžko a neskutečně mě demotivoval personál v porodnici (ne všichni). Měla jsem radost z každé kapičky mléka navíc a vše si ve stresu zapisovala, jak bylo požadováno. Dodržovala jsem rituál: přebalit, zvážit, nakojit, zvážit a zapsat. Snažila jsem se, protože všichni mi cpali do hlavy, musíš kojit a hlavně jsem to dělala pro něj. Ve chvíli kdy jsem vítězoslavně sestřičce ukazovala, čísla v tabulce, koukla na mě a říká, vždyť vy kojíte, mě bylo řečeno, že vám to vůbec nejde. A zase jsem byla dole. Vím, že jsem mohla být přecitlivělá, ale ten shon a takovéto demotivující řeči, mi nepřidali. 


Nakonec jsem se rozkojila, ale šlo to stále špatně. Vždycky jsem byla nervózní z toho, že teď už by měl papat, teď mu dám. Zpocená až na zádech jsem se snažila o něco, jako kojení. Pomohla mi až dula, která mi ukázala několik poloh a já se celkově zklidnila. Ve chvílích pohody se prcek napucnul a byl spokojený. Ve chvílích, když byl někdo v místnosti, nebo jsem musela kojit na veřejnosti, šlo všechno špatně a poutala jsem na nás, díky řevu malého, ještě větší pozornost. Takže ano, kojení má být první volbou, ale pokud vám to nejde a je to pro vás stres, který vše zhoršuje, neupínejte se na to. Důležitá je spokojená, klidná maminka, protože pak je i dítě spokojené. Víte, já zjistila, že si nevyberete. Když kojíte na veřejnosti, koukají se na vás někteří divně. Když mu dáváte flašku, koukají se nás s despektem, tak co je správně? A abych nezapomněla, nikdo mi neřekl, že kojení bolí 😊! Aspoň ze začátku jsem kroutila i prsty na nohou.

Tak a teď už to trošku odlehčíme, co říkáte? 😊

4. Domov je zónou smrádku
Ani nevím, jestli vám to sem mám psát a tak začneme radši zlehka. Stala jsem se prckovým kapesníkem, útěrkou, ručníkem, vlhčeným ubrouskem. No prostě vším, do čeho si může něco utřít. Nejraději si do mě utírá nudle. Když má velkou rýmu, nudličky se pak najdou jak jinak než na polštáři, ale i ve vašich vlasech, na rameni u nového kabátu nebo na autosedačce. Když máte velké štěstí, je všechno už zaschlé a vy pak na sedačce koukáte na stopu, jako od slimáka. Přitvrdíme? Bóbo schované pod horou toaleťáku v koutě, průjem na vaší posteli a je tak velký, že stekl až na zem. Tekutina v konzistenci míchaných vajíček ve vaně, když se společně koupete. Společná vana = napustit 2x, vždycky se do ní vyčůrá a strašně se směje. 

Gejzír … přímo do obličeje. Ano i to se stalo v autě, takže jsme málem házeli šavle všichni. Hnědé stopy vedoucí od nočníku do pokojíčku. Skvrny na kojícím triku, které jsou tak kyselé a vám už to skoro nepřijde. Na chvíli je to váš osobní parfém 😊. No a pak první lžička? První lžička, kterou si dá dítko do pusy? Vše je kolem. Na něm, na zemi, na zdi i na okně. U nás to odnesl i závěs, který prcek ohodil borůvkovou přesnídávkou. V duchu se omlouvám všem kamarádům, kteří měli dítě dřív než my a já nevěřila vlastním očím, když jsem k nim přišla. Teď už vím, že je to normální. Většinou se vše snažím uklidit, ale někdy to holt nevyjde.

5. Rutina a období
Děti musí mít řád a rituály, které se dodržují. Jakmile máte vše zmáknuté, budou v pohodě. A já říkám, ano, budou v pohodě, ale ve chvíli, kdy řeknete, že vám dítě usíná samo a libujete si, jak jste si to zařídili a všechno spolu zvládli, jako na potvoru se prcek začne znova budit. Konečně vám začal papat každý večer kaši a vy jste spokojení, protože jste dosáhli další mety rodičovství. Nevydrží to, věřte mi, začne jí prskat. Už jí do něj těžko dostanete a nebo až zase příště. Miluje koupání před spaním a za pár týdnu jde okolo vany obloukem. Chodí na nočník a pak něco v režimu změníte a on se vám začne počůrávat. 

Nikdo mi neřekl, že když něčeho u dětí dosáhnete, není to na delší dobu, není to trvalé. Přijde mi to trošku jako boj s větrnými mlýny. Vyplývá z toho pouze jediné a logické vysvětlení. Oni rostou, mění se a přizpůsobují situacím. Také reagují na situace a atmosféru doma. Takže pozor, opravdu platí všem známé: je to pouze období. Pláče, protože mu rostou zoubky, je to jenom období. Nechce, abyste odešla … je to pouze období, zase ho to přejde a bude rád, když mu na chvíli zmizíte z dohledu. To, co platilo včera nebo fungovalo posledních pár měsíců už neplatí a vám zbývá jediné. Vytrvat, růst dál a být rodičem. O tom to je, o přizpůsobování se situacím, o hledání nových cest a budování společné cesty.

6. Boxovací panák alias věšák hromosvod
Od doby, co se prcek začal pohybovat, začal mě tak trošku terorizovat. Možná to není dobře zvolené slovo, ale jak jinak si přeložit jeho občasné výpady. Je to borec, už ve dvou letech po mě dokáže vyšplhat až do náruče a přitom mě vysvléct z tepláků. Z lásky mě začne tahat za vlasy. V zápalu hry s dinosaury z tvrzeného plastu se má hlava stane horou, kterou dinosaurus musí vyšplhat. Někdy vás děti láskyplně nebo omylem plácnou, když se mazlíte. Někdy to je účelné a vidíte, jak se škodolibě šklebí. Vězte, že nejsou zlí, neuvědomují si, jak moc by mohly ublížit. U nás trénuje tatínek v garáži box. Má tam pytel a občas i prcka. Ten se pak v tatínkovi vzhlédne a v opojení za mnou běhá s pěstičkami a volá „bok, bok“. Během mateřství se z vás prostě a jednoduše stane takový hromosvod domácnosti. Všechno se sesype na vás.


7. Láska na celý život
A o tom se mluvilo a psalo všude. Jen jsem nečekala, že to nakonec bude tak silné. Už chápu, co se myslí tím, že mít dítě, znamená, že vaše srdce bude navždy chodit mimo vaše tělo. Už napořád o něj budu mít strach. Nejvíc asi ve chvílích, kdy ho nemám pod kontrolou. Prožívám s ním každou nemoc nebo zranění, bolí i mě, nejraději bych všechny nemoci vzala do ruky a nasypala na sebe, jen aby on nehycoval pod dekou. Prožívám s ním radost, štěstí, ale i útrapy. Stala se ze mě máma lvice, bojovala bych za něj v každé situaci. Všechny poznámky na jeho osobu, urážky nebo křivdy si beru osobně. 


Ach jo, tohle je mateřství se vším všudy. Silné pouto, které už nikdy nevezmete zpět. A ani se o to pokoušet nebudete. Mateřství, potažmo rodičovství z nás dělá lepší lidi. Učíme se trpělivosti, přestáváme být sobečtí, protože se rozdělíme i o poslední kousek té nejlepší čokolády. Na určitou dobu, podřídíme své zájmy, zájmům dítěte a je to naprosto přirozené.

Ta láska není jednostranná. Ani nevíte, jak vám to dítě vrátí zpět. Mohu říct, že tak moc mě snad ještě nikdy nikdo nemiloval. Bezvýhradně, bezpodmínečně ve dnech, kdy jsem správná máma, ale i ve dnech, kdy toho mám plné kecky. Miluje mě i s mastnou hlavou a bez make-upu. Miluje mě tou svou čistou láskou, která ještě nedělá podmínky.


Stojí to za to.

Vaše Betty.

PS. Snad jsem vás neodradila od mateřství nebo nerozzlobila. Každý to v životě máme jinak a stejně tak, vše rozdílně prožíváme. Já jen vím, že bych svůj život s prckem za nic na světě nevyměnila ani za život v New Yorku :D. 

PPS. Fotografie jsou od šikovné Jůlie z Julia Victoria Photography a já je mám moc ráda.

19 komentářů

  1. Paji krasny clanek!!!❤❤hlavne pravdivy v tom jak se to nikde nepise a nerika. Ze sestinedeli je spis takove zoufale koma🙈 Ale ta laska je nepopsatelna a nikdy jsem v zivote necitila tolik jako citim ke svemu synovi❤Ono vsechny ty strasti nastesti umi vyzehlit jediny usmev nebo pusinky na dobre rano aby mama otevrela oci😘❤❤diky!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nicol, moc ti děkuji. Děkuji za to, že jsi tu stále s námi, i když přispívám tak nepravidelně :D. A ano, šestinedělí je koma a to doslova. Vůbec to zpětně nechápu, ale ty hormony ... Jenže nejkrásnější na tom je, že ti naši prdolové jsou pak tak úžasní, i když nás zrovna něčím přetáhnou. Děkuji :) Pája Betty

      Vymazat
    2. Vzdyt jsi mama na olny uvazek! Takze si vzdycky rada pockam a mezitim muzu omrknout instagram kdyz se mi postesti :D :))
      Navic nekdy si rada poctu nejaky starsi clanek, ktery me treba minul a vzdy potesi:))
      No to jsou, dneska se snazil vyndat tatinkovi oko, kdyz nechtel vstavat :DD
      Mej se krasne Paji:)

      Vymazat
  2. Pájo, já neznám nikoho, kdo vy psat tak otevřeně a nádherně jako ty! Plus ani nikoho, kdo by měl tak kouzelný společný fotky. Strašně ti fandím ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Domi, ty jsi tady! U mě na blogu, jůůůůůů :) a jééé a děkuji! Moc ti děkuji za milá slova. Opravdu. Snad se mi to jednou nevymstí ... ta upřímnost. A fotky, mám opravdu ráda, jsou takové jaké jsem si přála a dost nás vystihují :). Měj se hezky, Pája

      Vymazat
  3. Pajiiiku! Proc kontroverzni a proc pobourit 🙈 Tohle je realita, v cele svoji uplnosti a krase 💛💛 To vsechno k tomu patri, poblita autosedacka, bobek mezi vecma, ktery zrovna balim do kufru na dovolenou nebo (v mym pripade) i poporodni depka 🙈 Ovsem to vsechno za to stoji 💛 Navic, nikdy jsem se o sobe nedozvedela a nenaucila tolik, jako od mych deti 💛😁

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. AHoj Luci, kontroverzní je nejspíš začátek. Tamto už je sranda. Myslela jsem to nepřijetí a lásku na první pohled. O tom otevřeně mluvíme my :D, ale jinak se o tom moc nemluví. A ano :))) je to přesně tak, stojí to za to!!!! Ti malincí prďolové nám všechno vrátí stokrát a možná i víckrát. Pusu do Prahy :) a děkuji za komentář :)

      Vymazat
  4. Krásný článek ❤

    OdpovědětVymazat
  5. Krásný a úpřímný článek! Už delší dobu se mi v hlavě rodí něco podobného a téměř pod vše bych se mohla podepsat. Takhle to prostě je a o některých věcech by se naopak mělo mluvit a vědět, aby z toho další prvorodičky nebyly zbytečně vykolejené víc, než je nezbytně nutné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Slovanská mámo, děkuji moc za komentář a za přečtení článku. Ano, mělo by se o tom mluvit, aby se pak necítily novopečené maminky jako špatné mamky. Měj se hezky, Betty.

      Vymazat
  6. Teda uff..jako premyslejici holce o prvnim diteti to dalo zabrat a potvrdilo vsechny cerny mury, ktery jsem si potajmu myslela..ale jak rikas nikdo o nich nemluvi..ale verim, ze to stoji za to. Podle me nikdo na to nebude nastoprocent pripraveny a vsechny budeme jako neplavci ve vode, ale vypada to, ze ty to zvladas uzasne a doufam, ze se mi taky podari to brat s nadhledem a nepo..se z toho..:) Krasny clanek Paji, dekuju ti za nej..! Denča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Denčo, néééé, to jsem úplně nechtěla. Opravdu to máme každá jinak. Tedy alespoň první tři body. Ostatní jsou takový sranda :). Snad jsem tě moc neodradila. Opravdu to stojí za to a krásné chvíle převažují pocitově nad těma horšíma. Není zač, já děkuji za přečtení a komentář.

      Vymazat
  7. Pravda pravda :) Je potřeba o tom psát, mluvit, díky!

    Jen technická - chtělo by to trochu míň čárek v textu, spoustu jich máte navíc bez důvodu, zřejmě ve snaze neudělat chybu a na nějakou čárku nezapomenout :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím Miriam, míč děkuji za komentář i technickou :) jsem si toho vědoma a je to přesně tak. Čárky mi dělaly vždycky problém a tak jich dávám do textu víc ... dělám hrubky. Budu se snažit 🙈🙈🙈 děkuji a hezky večer.

      Vymazat
  8. Kiki Hrdličková25. října 2017 v 8:56

    Páji, krásný článek. K dětem tohle všechno patří, někdy to v nás vzbuzuje smích, někdy padáme vyčerpáním (ať už fyzickým nebo psychickým) a někdy (alespon u mě) totálním vytočením:D. Každopádně to za to stojí. Jednou nám ten frmol kolem nich bude chybět. Šestinedělí jsem měla v obou případech obdobné jako ty, o kojení ani nemluvím (v případě Tobíka jsem to ještě řešila, u holčiček už ne). Byla bych jen zbytečně ve stresu a děti taky. A upřímně si myslím, že děti a jejich výchova jsou jednou z největších životních škol. Děti jsou odrazem nás samotných (jak ve smyslu negativ, tak pozitiv). A jinak, na ty Vaše fotky se nemůžu vynadívat, jsou prostě nádherný:)

    OdpovědětVymazat
  9. Prosím každou ženu, která se chystá porodit - informujte se dopředu. Nejlépe u unie porodních asistentek. Porod nemusí být největší jatka, ale doktoři jej z něj často dovedou udělat, aniž bychom se mohli bránit - pokud na to nejsme předem připravení a uvěříme všemu, co nám řeknou. Neříkám, že bylo mé šestinedělí procházka růžovým sadem, i já měla poporodní zranění, které jsem mít nemusela - a to jsem do porodnice jela vybavena porodním plánem, který z velké části byl dodržen. Bohužel pouze z velké části, nikoliv celý, a tak si k druhému porodu zaplatím vlastní porodní asistentku. Investice do zdraví své i svého drobečka je totiž tím nejdůležitějším!
    V článku je ohromně vidět, jak si paní v porodnici prošla peklem. Nejdřív zřejmě těžký porod, potom separace a ještě nepříjemné chování od sester na šestinedělí. To by zamávalo s kdekým, a ještě když má člověk "hormony v kýblu". Přitom to opravdu jde i jinak - s bondingem, trvalou přítomností dítěte a správnou podporou kojení se "napojení" na sebe (a současně i laktace) rozjede jedna radost :-) Za sebe a spoustu dalších s podobnou zkušeností můžu jen doporučit. Je těžké změnit porodnictví a systém, ale opravdu je potřeba to udělat - a jinak než "bojem" s doktory a informovaností to bohužel nepůjde.
    Z knih můžu doporučit Kontaktní rodičovství (William Sears, Martha Searsová), Respektovat a být respektován, Koncept kontinua, Vychováváme děti a rosteme s nimi. Ten sedmý bod článku bude fungovat i tak a vše půjde tak nějak jednodušeji :-)
    Ze stravovacích metod můžu vřele doporučit BLW (jídlo do tlapky) - nemusíte řešit přesnídávky ani kašičky :-) I když bordelu je možná ještě víc :D

    OdpovědětVymazat
  10. Pravdivé. Do poslední tečky. A člověk se to předem nedozví. Ne že by to na rozhodnutí mít dítě něco změnilo 😊 ale vědět spoustu věcí dřív, necitil by se tak blbě. Četla jsem i posledni článek a také plánujeme druhé. A take se bojím. Příliš mnoho otazek to je. Přeji vám hezké zítřky a at vše vyjde.

    OdpovědětVymazat