Bude to už zítra? Bude to ten
den, kdy na svět přijde další člen naší rodiny? Ano, zítra mám termín a dnes se
cítím víc než dobře. Jsem nervózní, bojím se, ale jsem i nadšená. Vzrušená z toho,
že už zítra bych mohla potkat našeho chlapečka, kterého už teď miluji a
nervózní, protože to bude pro nás všechny neskutečná změna. Hlavně pro prcka, o
kterého se bojím nejvíc.
Už jsou to tři roky, co spolu
všichni tvoříme perfektní tým. Tým tří lidí, kteří se konečně sehráli a
najednou to budou muset absolvovat znovu. Zažila jsem tři nejlepší roky svého
života, který jsem žila pro něj. A přestože to bylo často těžké, moc jsem toho
nenaspala a měla pravidelně tik v oku, jsem za ně neskutečně vděčná. Nikdy
na ty tři roky s Jéňou nezapomenu.
Teď už bude vše jinak. Nejvíc
jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy Jéňa odjížděl s babičkou a dědou na
chalupu. Odjel a až se vrátí, bude pro něj vše tak jiné. Z ničeho nic mu
převrátíme život vzhůru nohama, protože do dnešních dnů byl středobodem našeho
vesmíru. Jakmile odjelo auto a zabouchly se dveře, myslela jsem, že mi pukne
srdce. Nedokážu myslet na to, že můj klouček bude žárlit na druhého. Jak se
vypořádá s tím, že maminka už není jen jeho, že ji nemá po ruce hned. Nebo
v nejhorším, že už jej nemáme tak rádi. Vím, že se budeme snažit dělat
vše, co je v našich silách, aby Jéňa cítil, že je stále tak moc milovaný jako
předtím. Bohužel na to není žádný patent nebo kniha, která by pasovala na každé
dítě a rodiče. Pouze čas nám řekne, jaké
to bude a jak se prcek bude cítit, ale já věřím, že se z něj brzy stane velký
a skvělý brácha.
Posledních několik týdnů mám v hlavě
ještě jednu věc. Je to zřejmě mé poslední těhotenství. Poslední pupík, kterým
se mohu chlubit a nikdo mě nenařkne z toho, že jsem kulička. Období, kdy ve
vás roste další život a vy máte kolem sebe takovou nepopsatelnou auru
spokojenosti. Vím, že to nemusí být definitivní, ale s manželem jsme si
řekli, že spolu budeme mít dvě děti. Jenže já si přála holčičku. Myslím, že mi
v životě bude hodně chybět. Na druhou stranu, u nás máme často manželovu
dceru, tak se ty ženské a mužské elementy alespoň na chvíli vyváží. Uvědomuji
si, že už nikdy nebude devět měsíců s novým životem a mám strašně
protichůdné emoce, které mě překvapily. Zároveň jsem si uvědomila, jak čas
neskutečně letí a pokud nebudeme žít přítomností a tím co máme, budeme jednou
litovat. Nechme vše ve hvězdách, protože teď nás čeká druhý prďola. Teda my na
něj čekáme.
Proto s láskou, s ničím jiným, trávím poslední dny,
kdy se loučím s jednou krásnou kapitolou našeho společného života.
Vaše Betty
PS. Článek jsem psala den před porodem a zveřejnila jej
až dnes. Jsem ostuda? Myslím, že ne, protože jsem měla a mám opravdu
důležitější radosti a starosti.
PPS. Zjistila jsem, že nemáme skoro žádné společné fotky z poslední doby :(. Nestihli jsme ani těhotenské focení, ale hlavní je, že jsme to všechno prožili.
