Malá Paříž

Říkáte si: „Už to má v té hlavě nějaké popletené. Jaká Malá Paříž? Vždyť byla ve Splitu.“ Nic se mi neplete. Navštívila jsem první kulturní akci v Teplicích, která je částečně věnována dětem a moc jsem si to se všemi užila.  Víc takových dnů, prosím.

O Malé Paříži jsem místní slyšela mluvit již mnohokrát, ale nikdy mě to nezaujalo natolik, že bych řekla: „Tam musím být.“. Nikdo mi totiž neřekl, že součástí je i program pro děti, který je pro mé trávení volného času v těchto chvílích stěžejní.  O co tedy jde? Jednou do roka, se na počest setkání Beethovena a Goetheho v Teplicích (19. 7. 1812), konají hudební představení v Zámecké zahradě.  Vše je strategicky rozmístěné tak, abyste si užili krásnou procházku kolem rybníka, kde je na čtyřech stanovištích hudební program.  Ptáte se proč Malá Paříž? Mě to tedy zajímalo hned. Název je prostý, v období, kdy se tu Beethoven a Goethe setkali, se Teplicím říkalo Malá Paříž, tak byly krásné a opěvované.

My jsme začali Altánem u Zahradního domu, kde byla celý den hudební scéna. Co vám budu povídat, prcek v kočárku udělal párkrát tanyny, tanyny a mohli jsme jít.  Prošli jsme se kolem rybníka, kde jsme obdivovali pipiny a neskutečně velké kapry. Vytáhli sušenky a prcek se jal špinění kočáru. Jeho parťačka ho v tom nenechala a s radostí se přidala. Je krásné pozorovat, jak si spolu rozumí. Ellča na něj neustále huláká Něňa Něňa a dává mu pusinky. Když ho vidí je celá říčná a skáče radostí. Doufám, že jim to vydrží. Po procházce jsme dorazili k Opičkám. Což je dětské hřiště, kde mají výběh i opičky. Zvláštní, ale tady normální a hlavně, moc chytré. Děti opičáci dost baví. Tady jsme strávili zbytek odpoledne. Hrálo se tu dětské divadlo Krabice Teplice J. Přišla jsem si jako malé dítě, protože jsem se chechtala společně s dětmi. Tak moc byli vtipní. Nejvíc mě, ale překvapil prcek, který se na téměř celé představení vydržel dívat.

Po představení utekly děti na hudební workshop a naši prckové se stali vedoucími na pískovišti. Ellča běhala, Jéňa vstával a ukazoval, že jako taky umí chodit, ale ještě není přeborník. Udělá dva kroky a jde k zemi. Gravitace je prostě silnější. Lezli na lavičky a hlavně, strašně je bavilo mačkat vlhký písek, který jim protékal mezi prsty. Bájo, tohle jim závidím. Nic si nedělat z oho, že jsem hnědá od hlavy až k patě. Nestresovat se z toho, že ten kočárek už je taky hnědý a neřešit, že mám okolo rtů mapu od dudlíku, pod kterým se spojily sliny, prach a jahody. Chtěla bych být dítě. Někdy jo.

Opodál probíhal v Bílém altánu rytmický workshop, ten jsem viděla z rychlíku, protože jsem se snažila o nemožné. Uspat rozjetého prcka. Takže jsem zaslechla něco o Pokémonech, které tam hledala většina mládeže, místo bouchání do bonga a pak už jen rytmické ťukání v dálce. Na autorské čtení v Dřevěném altánu jsem nedorazila. Prcek chtěl na písek.

Nejlepší na tom všem byly ty dětské tváře, naše setkání se známými, se kterými jsme mezi zvedáním dětí ze země, krmením, hledáním a honěním po hřišti, stihli prohodit pár slov a také to, že začínám mít jiný pohled na Teplice.

Víc takových dnů, víc takových akcí pro děti. Doufám, že příští rok dorazíte i vy. Na závěr si dovolím pár rad k této příležitosti. 

1) Berte si s sebou deku na sezení.
2) Náhradní oblečení není na škodu. Zvlášť, když chce dítě pít ze skleničky.
3) Víc jídla se hodí. Budete rozdávat i ostatním.
4) Vše zachrání velký balík vlhčených ubrousků.

Vaše Betty.

PS. Hnědý nebyl pouze prcek, ale i maminka s tatínkem.

PPS. Dnes to nebyla hnědá, ale černá. Prcek objevil záhony s rašelinou. Umíte si to představit? Já už ano.