Mé novoroční (ne)předsevzetí

Ležím v posteli a snažím se usnout. Silou tlačím víčka k sobě, až mě pálí oči. Vedle mě spokojeně oddychuje manžel a v pokojíku chrupe prcek. Už mě v noci moc nevolá. Spí tvrdě. Dokonce tak, že ho nevzbudila ani jedna novoroční rachejtle. Otevřu oči a snažím se ve tmě orientovat. Zaměřím se na lustr. Ostřím, nedaří se mi to a tak se převalím na bok a začnu přemýšlet. V tu chvíli je mi jasné, že se můj spánek odkládá na neurčito.

Jelikož byl konec roku, začala jsem přemýšlet o všem, co jsme vlastně prožili a jaké to bylo. Nechci napsat rekapitulování, protože do toho se mi nechtělo. Snažila jsem si připomenout to hezké, protože rok 2017 byl pro naši rodinu velmi bolestivý. A vím, že pro některé členy se bolest, která není fyzická stále nezmírnila.

Netušila jsem, jak se tato událost otiskne do mé osobnosti. Jak začnu o některých věcech smýšlet jinak a plno z nich neřešit. Vážit si ještě více blízkých a užívat si jejich přítomnost. Nezaobírat se tím, co si o mě myslí ostatní lidé, kteří mě v podstatě ani neznají, jen si myslí, že z obrázků na Instagramu vědí, kdo přesně jsem a co si zasloužím či nezasloužím. Nevědí. Znají pouze to, co jim o sobě prozradit chci.

Připomněla jsem si krásné chvíle na cestách. To, jak jsme si s našima a prckem užili Toskánsko. Jak jsme se s manželem opět zamilovali do New Yorku, objevili Budapešťská zákoutí. Lyžovali, snowboardovali, jezdili na kolech, běhali pro dobrou věc, šplhali do výšek a těšili se na sebe, protože jsme cestovali i jeden bez druhého a toho prťavého třetího. Zažili jsme další svá společná poprvé, jako Formuli 1 a US Open. Prcek poprvé bruslil a jezdil jen na dvou kolech. Poprvé ochutnal pizzu a vlastně téměř každý týden je pro něj něco poprvé.

A to mě přivádí k mému předsevzetí, tedy přání. Já si vlastně ani žádné předsevzetí dávat nechci, protože jakmile to nazvu „předsevzetí“, je to předem určeno k záhubě. Třeba má loňská předsevzetí (najdete je tady). Ano začala jsem číst víc a možná se i méně pohybovala v digitálním světě, ale jinak? Vše šlo do kytek. Takže letos mám pouze jedno přání a přivedly mě na něj noční myšlenkové pochody, které sprintovaly mou hlavou jedna za druhou a nenechaly mě usnout.

Čím dál více si uvědomuji, jak vzácný je náš společný čas. Jak jsou všechna období v prckově životě krátká a já už nemám doma miminko. Už ho vidím, jak mi za chvíli řekne: „Mami ne. Před kluky mi tu pusu nedávej. Ježiš mami, co to zase děláš.“ Jednotlivé dny se někdy tak strašně táhnout, ale v globálu už je za námi další rok, který utekl rychlostí blesku.

A tak se mým novoročním přáním stává: čas strávený s rodinou. Ten, který se počítá. Ten, kdy nemáte v ruce mobil a dítě se vám neomotá okolo nohy jako vězeňská koule. A není to jen o vymýšlení aktivit, ale i o tom, že se spolu budeme nudit a válet se v posteli. Pořádat polštářové bitvy, lechtat se a dělat bordel v kuchyni, protože až půjde prcek spát, já to uklidím a vím, že on si to užil. Miluje mazat máslo po lince, rozbíjet vajíčka a míchat těsto. Jen tatínek si na to ještě musí zvyknout. Dělat naprosto obyčejné věci a radovat se z nich. Chceme jednoduše být a jdeme do toho společně s manželem. Doufáme, že se na svět budeme alespoň chvíli dívat dětskou optikou. Tak nám držte palce.

A jak to máte vy? Dáváte si předsevzetí? Pokud ano, jaké bylo letos?

Mějte se krásně, Vaše Betty. V tuhle chvíli pirátka.

PS. Nebojte se tedy, když chvíli nejsem aktivní na Instagramu, já jen něco podnikám s prckem. Tenhle týden jsme například házeli kameny do kaluže, řezali stromeček, lezli do krabic od nového zboží na Betty Brands 😊, stavěli nejvyšší věž z Lega a závodili v běhu.