Síla mateřství

pondělí 11. listopadu 2019



Chtěla bych vám říct vše, na co jsem přišla. Přála bych si, abych mohla napsat dlouhý příspěvek, který nebude o tom, jak jsem zase brečela, protože jsem to nezvládla a křičela jsem na kluky. Nebo proto, že se cítím pod psa, že mě stále potřebují den ode dne méně a bude hůř, já vím. Moc bych si přála vědět, jak to udělat. Jak být dobrou mámou a vlastně vším ostatním, aniž bych ztratila sama sebe. Jak najít balance mezi správnou péčí o kluky, prací, prádlem, vařením, nakupováním a vztahem s manželem? Jak vyvážit vyvařování a cvičení? Mám míchat vařečkou a u toho dělat dřepy? Počítá se snad luxování za aerobní trénink? Chci vědět, jak to udělat, abych necítila tak velkou vinu, když kluky nechávám u babičky a odjíždím pryč. Proč, když si kupuji svetr, vidím za tím několik věcí, které by za něj mohli kluci mít?

Stále doufám, že na odpověď přijdu – jednou. V určitém okamžiku. V určitém období nebo věku? Třeba teď, když slyším „ne“ 1000x denně? Vlastně na všechno, co povím. Nemyslím si. Nebo až si začne sám čistit zuby? Až bude bez plen? Až bude chodit? Ne, ani v jednom jsem na to nepřišla. Tak kdy? Kdy se budu cítit jistá v kramflecích a budu přesně vědět, co dělám?


Často se ptám sama sebe, kdy bude klid, kdy všechno zvládnu s lehkostí a grácií bez zbytečného stresu. Jednou snad ano. Ale pravděpodobně ne teď, když jsou klukům čtyři a rok. Poslední dny jsou často hektické, chaotické a opravdu těžké. Tíží mě osamělost, zaneprázdněnost a neschopnost se rozhodnout co je lepší – dát mu ty nůžky a bude klid, nebo ho vidět jak křičí a válí se po zemi? Být pak hned úplně v pohodě, protože on je najednou nejvíc roztomilý a vy byste mu dala všechnu lásku světa? Tyhle dny jsou plné čekání, až mi někdo bude naslouchat, až se můj manžel vrátí domů až budu mít u sebe někoho s kým můžu normálně mluvit.


Může se vším tímhle mučit, protože neexistuje žádná univerzální a správná odpověď. Mateřství nebude nikdy snadné. Existuje totiž příliš mnoho emocí a možností.

Co mě ale vždy zachrání, je to, že je to neskutečně krásný. Ten pocit být mámou. Mít je v náručí a slyšet: „Mám tě moc rád maminko.“  Za jeden den projdeme tolika h... a přesto - pořád jdeme dál. Můžeme zaváhat, můžeme plakat,  chybovat, pochybovat, bát se, ale pohybujeme se - stále jdeme dál. Den po dni. Pro ně. Pro nás. Pro tu čest být jejich maminkou. ❤


Ps. Jedeme v tom všechny spolu <3.

2 komentáře

  1. Nádherně napsané! U nás je to hodně podobné (děti 3,5 roku a 8 měsíců:-)
    Přes den je to jako na horské dráze, ale večer, když ti moji "svatoušci" spí, to bych je láskou snědla :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím vás Veroniko a moc děkuji. Jsem ráda, že se vám text líbí. Já bych je také upusinkovala ... když spí a je klídek, ale i přes den, když jsme zrovna nahoře :))) Tak pevné nervy a plno lásky,Betty

      Vymazat