Opravdové já


Chci vám něco ukrást. Na chvilku si v tom téměř dokonalém instagramovém a blogovacím světě uzmout vaši pozornost. Chtěla jsem vám něco říct. Něco podstatného. Něco, za co se nemusíte stydět, i když já se za to styděla do nedávna.
Moje kamarádka Káťa se mě ptala, proč někdy mlčím a nezapojuji se do hovoru.  Proč jsem tak tichá a vlastně i dost bojácná. Jestli to je tím, že na mateřské stejně jako ona už nemám kapacitu mluvit nebo nechci mluvit o něčem jiném než o dětech. Odpověděla jsem jí upřímně: Nemluvím, protože se mi zdá, že nemám o čem. Nejsem schopná sledovat každý den aktuální dění. Bojím se, že řeknu nějakou hloupost, že budu ta hloupá. Bojím se, že mé myšlenky nejsou natolik hluboké, že bych je mohla sdílet. Obávám se, že už vlastně nemám co říct. A proto i méně píšu a na veřejnosti málo mluvím. Nevěřícně na mě koukala a rozhodla se mě přesvědčit, že hloupý člověk nejsem, že tohle jsou jen hloupé myšlenky.

Její promlouvání do duše mě přivedlo na jednu zásadní myšlenku. A úplně nevím, jestli není hloupá, ale ... Mám pocit, že je naprosto v pořádku nehloubat neustále nad nesmrtelností chrousta a být dokonalý ve všech ohledech. Je naprosto v pořádku být člověkem a mít myšlenky, které možná nejsou neuvěřitelně hluboké nebo takové, které ostatní lidé považují za správné, aniž by se na vás dívali skrze prsty. Kdo řekl, že poslouchat Evropu2 z vás dělá úplné negramoty a pokud jedete na vlně Radiožurnálu, jste lepším člověkem. Na plno věcí neexistuje univerzální pravda, návod, názor, pohled ...


Nechci, aby moje děti viděly jen dokonalý svět a dokonalou mámu, která má dokonalé názory a nedělá nic hloupého. Měly by vidět všechno. To dobré, špatné, neuvěřitelně marné a klidně i hloupé ... prostě cokoli. Chci, aby věděly, že je v pořádku přemýšlet nad blbostmi a klidně o tom i mluvit nahlas, protože právě ty hlouposti mohou vést ke krásným nápadům, uvolnění a zábavě. Pamatuji si, že v práci na brainstormingu jsme začínali vždycky jalovými nápady, na které se postupně navalovaly větší a lepší myšlenky. Nejhorší, ale vždycky bylo stydět se a mlčet. Kolikrát i největší blbina vyšla jako to nejlepší a nejúspěšnější. Vždyť přemýšlení nad věcmi je jako stavění pyramidy. Nejprve uděláte širokou základnu letmých nápadu, jednoduchých myšlenek a na nich stavíte dál a dál až dojdete k vrcholu.

Proto si přeji, aby mé děti věděly, že bojuji s tím, jak vypadá mé tělo, strachuji se, co si o mě myslí jiní lidé, že občas trávím příliš mnoho času nad věcmi, které nejsou skutečné problémy, že nejsem dost dobrá, dostatečně tvůrčí a někdy mě rozhodí takové věci, jež budou ostatní považovat za hloupé. Že se někdy vytočím nad banalitou, nechce se mi uklízet a zapomenu jim holínky doma, když prší. Chci, aby znali mé slabiny.

A proč si to vlastně přeji? Proč chci, aby doma před sebou neměli obraz dokonalé mámy? Protože ve svém životě potřebují vědět, že nejsou sami, když i oni si nejsou jistí, cítí podobné věci a chybují.

Ať chceme nebo ne, jednou je od takových myšlenek/věcí neochráníme. Naše mateřská náruč s nimi nebude všude a oni si budou muset poradit na vlastní pěst. Mám asi problém s tím, že žijeme ve společnosti, která nevytváří prostor pro chyby a jen samotné bytí bez her na něco víc.  Společnost, která chyby příliš neodpouští a z nás se stávají osamělí izolovaní jedinci. Žijeme na svých ostrůvcích s telefonem v ruce a nakukujeme na ostrovy těch druhých. Pokud tedy nemůžeme nebo se stydíme sdílet banality, jak lze očekávat, že jednou budeme správně sdílet ty velké věci či myšlenky? Mým úkolem je, aby se mé děti cítily svobodně a mohly za mnou přijít s čímkoli. Nejenom s tím, o čem si myslí, že stojí za to s námi probrat. Upřímně, kdyby si mysleli, že mi nemohou říct o něčem bezvýznamném, proč by pak za mnou přišly s něčím velkým?


Proto se už nechci stydět za své názory a stranit se tak okolí. Dávám se všanc, dávám najevo své slabiny, to že jsem nejistá, někdy řeším i úplné „kraviny“ a dělám spoustu chyb. Jsem jenom člověk. Žádná super máma nebo nemýlící se robot.  Mám na tohle všechno nárok, stejně jako vy a naše děti.

Snad mi rozumíte. Někdy ty těhotenské hormony dělají své 😊. Prostě jsem vám chtěla říct, že je v pořádku nemít na něco názor nebo o tom nic nevědět a necítit se špatně. Je v pořádku být člověkem. Nejste totiž sami, nemusíte být perfektní a rozhodně nemusíte být všeznalí. Buďte jen sami sebou ... ať to vypadá, jak to vypadá. Nemusí to být vždy hezké, ale je to v pořádku. A já doufám, že na konci dne mě mé děti neuvidí jako tu dokonalou mámu, ale osobu, která je miluje bez ohledu na to, co oni cítí nebo si myslí. Že je miluji bezpodmínečně.


Snad se touhle myšlenkou, za kterou se nestydím, nestane můj blog bezvýznamnou stránkou v síti plné nul a jedniček. Mohu vám příště zase ukrást pár minut? :)

Vaše Betty.

PS. Vidíte to podobně? Dejte mi vědět.

8 komentářů

  1. Moc hezky napsáno, Páji! ♥️

    OdpovědětVymazat
  2. Odpovědi
    1. Moc děkuji <3 Leni. Hezký den, Betty.

      Vymazat
  3. Prave som dočítala knižku od Paula Coelho Veronika sa rozhodla zomrieť a tvoja hlavná myšlienka v článku dosť koreluje s jeho záverom ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Nikuš,to si musím přečíst!Zajdu do knihkupectví a děkuji za tip :) Doufám, že jste si užili dovču :)

      Vymazat
  4. Ahoj Ivuš, moc děkuji :) Zdravím do práce :)

    OdpovědětVymazat