Mateřství


Jsou momenty kdy se na něj dívám se strachem v očích a přemýšlím: Zvládnu to? Mám na to? Jsou chvíle, kdy ještě jedna kapička dopadne do kádě mé trpělivosti a ta přeteče. Vyvalí se přes okraj a já vím, že budu muset něco udělat, ale nevím co. Netuším a za žádnou cenu nechci nechat kapičku dopadnout.

Jenže pak je tu vše ostatní. Všechny ty chvíle mezi přetékající kádí, kdy jsme parťáci a bok po boku čelíme životu. Stojíme po kolena v nepořádku, kterým je život. Stojíme tam a víme, že v dobrém i zlém to dáme. Hlavně, když budeme spolu.

Zprvu jsem vám chtěla napsat něco více o mateřství a o tom, co mi dalo a jak se se vším peru a bitvy vyhrávám. Jenže já to vlastně nedokážu říct. Nevím, co je správné. Jak se zachovat v určitých situacích. Někdy bych si přála, aby na všechny situace existovala excelová tabulka a já v ní vždycky našla odpověď. Nebo prostě nějaké FAQ na mateřství. Nemáte?

Velmi záhy jsem pochopila, že každé období je tak unikátní, že neexistuje univerzální rada. S rostoucím věkem roste i nárok na mě jako matku. Zprvu jsem si říkala, že nejhorší je první půl rok. Pak první dva roky a teď vím, že nejtěžší je toho malého človíčka vychovat. Předat mu správné hodnoty a nezatížit ho do budoucna. Nechat ho vzkvétat a vyletět z hnízda. Ale jak?


S prckem jsme vstoupili do fáze nezávislosti…, jenže zároveň zoufale potřebuje mámu. Což je velmi náročné. Objevují se slzy, vztek, řev, vrhání se na zem. Nevím, co se mu honí hlavou. Mohu se pouze domnívat, že je unavený, nedokáže mi předat co se děje a je frustrovaný, nebo prostě nedosáhl něčeho co si žádal. Nedokáže si stále zavázat tkaničku, ale che to dělat sám. Chce si sám obléct punčošky, ale ty nohavice se mu zauzlují. Rád by rozdělal víčko od lahve, ale nemá takovou sílu. Je to pro mě neskutečně těžké. Sedět tam a čekat. Nesnažit se mu pomoci a nechat ho v tom „vykoupat“. Měla bych ho podpořit i s vědomím, že to nedělá dobře. Že si nabije kokos a ty tkaničky ještě prostě nezvládne. Manžel si to vždycky zjednoduší a za řevu mu boty zaváže. Já ho nechávám ať se životem učí. Jenže jednou to nebude o tkaničkách, ale o věcech, které budou opravdu bolet, a já už teď vím, že i když budu vědět, že tak to nemá být, musím ho nechat jít vlastní cestou.

Prošli jsme mnoha bitvami a udělali plno chyb … zároveň jsme i neskutečně vyrostli. Jak prcek, tak já. Učím se, že mateřství není o tom mít pravdu nebo se mýlit, ale je o soužití. O společné koexistenci a porozumění s tímto malým človíčkem jemuž se snažím pomoci najít místo na tomhle světě. Mateřství je o lásce, radostí, ale i bolesti … je o učení se pohybovat mezi emocemi, které znamenají život. Snažím se přijmout každou fázi bez ohledu na to, jak moc se vymyká normám. Už se srovnávám s tím, že mi lidé trousí od jiných lidí, že jim je mě líto, když nás někde vidí a prcek se válí na zemi. Věřím, že je to jen na chvíli a v podstatě nezbytné, protože on si právě začal uvědomovat sám sebe. Někdy to přirovnávám  k pubertě, protože na tu si mnoho z nás vzpomíná. Pamatujete, jak jsme nevěděli, co se sebou? A jak je asi dětem?


V žádném případě nejsem dokonalým rodičem, ale snažím se učit a jít životem společně s prckem a doufám, že o tom ví. Doufám, že až jednou zavzpomíná na své dětství, nevyvstanou mu v mysli pouze pravidla a tresty. Ale vybaví si lásku, objetí a naši jednotu. (Nemyslím tím obchod Jednota 😊.) Na konci dne se nacházíme vždycky právě v tomto rozpoložení. Já milující máma a on milující syn nehledě na to, co se stalo přes den. Obejmu ho, dám mu pusu a popřeji dobrou noc. Doufám, že tento a mnoho dalších momentů nikdy nezapomene, protože já si je vrývám pod kůži hodně hluboko.

Nacházíte-li se v podobném období, dejte si sklenku dobrého vína a vězte, že děláte dost! Všechny tyhle momenty se počítají. Myslím, že mateřství není o tom, co máte pod kontrolou, ale více o zážitcích, které se třeba i vymykají, ale vy je prožíváte ruku v ruce. 


Možná nevyhraji každou bitvu s prckovou náturou, možná ho někdy nepochopím, ale vše prožíváme společně. Máme jeden druhého a to je náš život, který se počítá.

Mějte se krásně, 
Vaše Betty.

PS. Jak to vidíte vy? Držíte se striktně pravidel nebo se necháváte vést životem?

3 komentáře

  1. Pro dítě jsou důležité hranice. Je dobré, když jsou neměnné. Př. nekrademe, nepodvádíme, neubližujeme druhým apod.
    V rámci hranic se volně pohybuje a je spokojené.
    Jedno tisíce let staré přísloví říká:" Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho...,"
    To znamená, že řídit se pravidly může dětem ubližovat. Pravidla neberou v úvahu povahu dítěte.
    Každé dítě má "jinou cestu". Platí na něj jiné metody, jiný přístup. To vyžaduje od rodiče velkou psychologii. Dobře znát své dítě a podle toho
    k němu přistupovat. Nikdy se nenechat ovlivnit radami okolí.
    Nemůžeme přimět olivovník, aby nesl fíky.
    Aknebil , matka čtyř dětí, jedno s lehčí poruchou

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě se vrátím a připisu něco. Já jen nezvladam jeho vztek, který není mořem proti nám, ale věřím, ze aktuálně neví co sám se sebou. Už mám celkem vypozorovane, kdy se to děje a zároveň se na změny prcka snažím upozorňovat :) tak se mějte moc hezky :)

      Vymazat
    2. Dobre ráno, moc dekuji za vás komentář. Mate můj obdiv, čtyři děti!!!! Pro mě je to naprosto nepredstavitelne. S hranicemi naprosto souhlasím a máme je. Není to tak, ze by si prcek mohl dělat co chce. Vím, ze pokud má pravidelný rad a vi co muže, je spokojenější. A také už tak nějak ví, co si muže dovolit. U nás je to nastavené i tak, ze tatínek je přísný a maminka je ten mazlíčci typ, ale ne ten, ke kterému si může prcek vse Dovolit. Ještě jednoudekuji. I za krásné prislovi, olivovnik a fíky ... nechám si rada poradit od zkušené maminky. Hezky vikend, Betty.

      Vymazat