Cesta z města

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu. A mě ze srdce padá obrovský kámen. Žíla, která mi naběhla na spánku a pulzovala rychlostí superhrdiny mířícího do záchranné akce, začala mizet. A já před sebou neviděla malého ďáblíka, ale anděla, který se usmíval, skákal radostí a děkoval za to, že jsme na tak krásném místě. Po sedmi hodinách v autě jsme dorazili na místo a řeknu vám, byl to očistec.

To ráno jsem se řídila heslem, které snad dodržují všechny mámy v mém okolí. „Proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě.“ A tak jsem si naložila. Přeci ten náš kluk nebude mít obyčejnou svačinu. Musí mít na cestu ještě něco extra. Takže jsem k celozrnným houskám, které byly podezřele hnědé (asi přibarvené, abychom jim tu celozrnnost věřili) začala krájet okurku, papriku, rajčátka. Zřejmě jsem během mateřství lehce zešílela, protože jsem se snažila o naprostou pravidelnost. Ha, bylo to málo, a tak mě při krájení jablek napadlo, že bych mu mohla udělat tousty ála štrúdl. Do toho se na mě nalepil náš Kanagon a nechtěl se pustit. Manžel už měl naložené auto. Já upachtěná a malou přísavkou na noze ještě v pyžamu balila poslední tousty. Jsem dobrá, říkala jsem si, dokud jsem se nerozhlídla po kuchyni. Ten výbuch by tam nenechal ani největší ignorant. Prcek stále v pyžamku, špinavý od snídaně a v kuchyni se objevil manžel. Ihned jsem sama sebe sejmula z piedestálu a omluvným pohledem začala ještě víc makat.

Kuchyň jsem poklidila, prcka převlékla a s křikem ho dokopala do koupelny, kde jsme za ještě větší scény vyčistili zoubky. Vypustila jsem ho se slovy: „Vyber si hračky, které chceš sebou,“ do obýváku a šla se umýt. Za chvíli slyším naštvaného manžela a stále v pyžamu vybíhám kluky zkontrolovat. Celý obývák je pokrytý hračkami a uprostřed křičí prcek, že tohle a tohle chce. To přesně potřebuje. Manžel se na mě podívá a rezignovaně odchází. Jsem stále v pyžamu.

Rychlostí blesku se připravím, naházím hračky do skříně, vyberu oblíbené puzzlíky a letím do auta, kde na mě čeká celá posádka. Kouknu na hodinky a se slovy: „Vyrážíme o půl hodiny dřív, to jsme to hezky zvládli,“ usedám na sedačku. Jenda na mě zahlídne a řekne, že jsme měli vyjet v osm. To je o půl hodiny dřív. V rámci zachování rodinné pohody nic nekomentuji a myslím si své o imaginárních termínech. Po deseti minutách zjišťuji, že jsem zapomněla kartáček, hřeben, sprcháč a vlastně celou tašku s osobní hygienou. Mlčím a vy asi víte proč.

První půlka cesty probíhá v klidu a já si čtu o období vzdoru a scénách, které jsou vlastně normální a děti za ně nemůžou. Dokola si čtu, jak reagovat v určitých situacích a pak to začne. Pískle se hlásí o slovo. Vadí mu nová autosedačka. „Bolí to, moc to bolí.“ „Chci čůrat.“ „Nechci tu být.“ Zastavíme, necháme ho proběhnou. Pohrajeme si. Střihneme si scénu jak z hollywodského filmu na benzínce, protože mu nechci koupit bonbóny a jdeme do auta. Posadím ho do sedačky a přichází na scénu pultík, který na něj zaboha nemůžu dostat. Už tam je a já cítím ostrou bolest na rtech. Prcek mě vší silou kopl do pusy a já mám sto chutí mu něco udělat. Třeba ho jen štípnout. Neudělám to. Samozřejmě, že ne Jsem máma. Zakřičím (Podle pouček, které jsem si četla, se křičet nemá.), prcek se uklidní a já jsem u konce s misí: posadit dítě do autosedačky. Naštvaná, s pachutí krve v puse si sedám na sedačku a stále si říkám, že v rámci rodinné pohody budu v klidu.

Žíla na spánku už vyběhla, ale stále se to dá. Po hodině jízdy se prcek opět nudí a ovečka Timmy ho už moc netankuje, začne házet věci na zem a chce abych je podávala. Chvíli skáču jak pes na cvičáku a kdyby prcek znal slovo aport, bylo by to dovedené do dokonalosti. Ve chvíli, kdy už je mi blbě se seknu. A uvědomím si, jak jsem blbá. Měla jsem říct hned NE a bylo by vymalováno. Takhle jsem ho dovedla k dalšímu hysteráku. Nepomohla snaha o čtení, maňáskové divadlo, dělat hluchou nebo slepou. Nepomohly auta, jiná pohádka a nezabral ani Mimi šéf.

Zklidnění přišlo v zatáčkách. Proč asi? S pytlíkem jsem prcka bílého jako stěna hladila po vlasech a chlácholila. Naštvaná dračí saň (já) se lusknutím prstů stala milující a oddanou matkou. Najednou jsem si zazlívala můj křik, naštvání, myšlenky na to, že ho asi na chvíli vysadím z auta. Bylo mi ho líto a do toho jsem začala potřebovat pytlík i já. Dva poblioni v autě. To je něco. Naštěstí nám tatínek zastavil … a cesta dál již nebyla tak klikatá. Jenže od téhle chvíle se stal z prcka oslík ze Shreka. Pamatujete, jak stále vystrkoval hlavu a ptal se: „Už tam budem?“. Hodinu, hodinu s krátkými přestávkami se ptal na to samé. Pak byl najednou klid, unavená jsem se na něj koukla a zjistila, že z toho řvaní a povídání usnul. Pět minut před cílem. Umíte si představit, jaké bylo probuzení.

Jenže pak, pak uviděl sníh, chaloupku a běhal a volal, jak se mu tu moc líbí. Hladil kočku, válel se ve sněhu a byl úplně v pohodě. Byl to zase ten andílek, kterého znáte z Instagramu a já mu opět odpustila.

Během mateřství nabudeme zvláštních schopností: zapomínat … hned a bohužel téměř všechno. Odpouštět, i když nemá být odpuštěno. Ale já vím, že ta moje náruč má a je stále vlídná a jsem tu od toho abych mu odpouštěla. Jsem tu od toho, abych pro něj byla tím klidným přístavem, když se rozbouří tatínek. On je ten přísný a já, i když jsem někdy ta přísná, umím pak přijít a dát mu všechnu něhu světa. Přestože jsem za jízdy málem vyskočila z okna, tohle prostředí nám stálo za to. A taky vím, že příště už ho nedám do nové neozkoušené sedačky. A klidně neudělám dokonalou svačinu, protože můžeme zastavit klidně u Mekáče. Už je mi to jedno. Hlavně, když bude větší klid.

Tak krásný den,

My si užíváme na sněhu a cesta je zapomenuta.

PS. Nechci na to myslet, ale co myslíte vy? Bude cesta zpět jednodušší?