Jak blog obohatil můj život


Sedím u kadeřníka a přemýšlím o tom, jak to tentokrát dopadne. Z ničeho nic se rozlétnou dveře a dovnitř vstoupí sebevědomá osoba, která si s nikým nebere servítky a chová se jako doma. „Čauky, ahoj, tak jsem zase tady a ty vlasy, to je hrůza viď.“ Kadeřník jí usadí do křesla a pošle k ní svého nového kolegu. „postarej se o ní.“ Ten jí nepoznává a tak se seznamují. „Ahoj.“ Čauky, odvětí blondýna a vidím, jak moc se chce pochlubit. Přijde mi to až groteskní, protože já tuším, kdo ona je a kadeřník je absolutně chladný a asi i úplně mimo. Po jejich krátkém hovoru ho holčina přiměje, aby se zeptal: A co děláš? Vidím vítězoslavný pohled a k uším se mi dostane: Já jsem blogerka.

V tu chvíli mi to začne v hlavě šrotovat. Jedna myšlenka přeskakuje druhou a derou se ven z mé hlavy. Jde to těžko, ale začínám si to uvědomovat. Já jsem blogerka, já taky píšu blog a s nikým o tom nemluvím. Nedokážu se pochlubit a být pyšná na to, co dělám.  Spíš se shazují a setkávám se s lidmi, kterým se i stydím říct, že mám blog. Kousek virtuálního prostoru, kde si mohu napsat, co chci a veřejně si pustit své myšlenky na špacír.


Velmi často slýchám: „No jo vždyť teď všichni blogují.“ Když to na mě někdo vychrlí, taktně mlčím, ale manžel mi nevědomky podrazí nohy a předhodí mě všem na zlatém podnose. „Pája je taky blogerka.“ Tak a je to tady. Trapné ticho a mé výmluvné pohledy doprovázející pokrčení ramen. Jsem strašně maličká a nejraději bych se schovala pod koberec, který si líně leží v druhém rohu místnosti. Je tak daleko. Jenže proč? Vždyť bych na to měla být pyšná. Ano, píši si sice jeden z miliónů blogísku na síti, ale baví mě to a obohatilo to můj život, tak proč se za to stydět?

Co mi blog přinesl?


1. Nová přátelství
„Jsem Betty a jsem blogerka.“ A nechci se za to stydět. On mi ten blog totiž přinesl spoustu nových přátel. Ve chvíli, kdy odejdete z práce a zůstanete na mateřské, se alespoň z počátku tak nějak asocializujete. Odstřihnete se od ostatních nebo ostatní odstřihnou vás. Už nejste tak zajímavá. Už vás nevidí jako holku, co si s nimi může po práci sednout na skleničku. Už s nimi nemáte tolik společných témat. Neštve vás šéf a nemáte nového kolegu v práci, kterému to během prezentace fakt seklo. Máte plíny, opruzeniny a řešíte kojení.

Díky blogu jsem narazila na teď už kamarádky podobného ražení. Mají všechny děti, ale zároveň mě neškatulkují jen do role mámy, ale i ty holky, se kterou mohou probrat plno dalších témat. Ony to totiž potřebují taky. Potřebují utéct z běžného dne naplněného krásnou, ale někdy vyčerpávající rutinou. Jediné co mě na tom trápí je to, že jsou všechny z Prahy a já už tam nebývám tak často. O to jsou naše setkání intenzivnější. Své o tom může povědět Lucka z blogu The Hubs. (Pokud jí nesledujete nebo snad neznáte, mrkněte na její krásný blog. Myslím, že vnesla čerstvý vítr do mezi máma blogy a já doslova žeru její řádky a outfity.) S ní jsem včera kecáním šest hodin. No kde to najdete?

2. Sebepoznání
Jakmile jsem začala psát o mém životě a o věcech, které jej krok po krůčku mění, začala jsem více přemýšlet sama o sobě. O tom, kdo jsem a kam bych se chtěla pohnout. Uvědomila jsem si, že jsem velmi často dělala věci se sebezapřením a raději mlčela, než abych řekla svůj názor. Tiše jsem trpěla a byla za hodnou holku. V poslední době už pro některé lidi nejsem ta hodná holka. Začala jsem říkat ne a opačný názor si nenechám pro sebe. Jsem upřímná a někoho to může bolet, ale to jsem já a díky blogu se znám mnohem víc.


3.  Růst
Rostu. Jé, jak bych si tohle moc přála. Chtěla bych vyrůst ... 10, 20 cm. Umíte si to představit? Já ano. Při mých 160 cm jsem opravdu pidi Betty. Takže nerostu do výšky, ale v tom co umím. Roste celý můj blog, tedy doufám a snažím se o to. Snažím se zdokonalovat ve focení. Přestože to jde pomalu a někdy dost těžko, mám pocit, že mě to naplňuje. Baví mě udělat tisíce fotek a pak si je procházet. Vím, že za ně budu jednou ráda, protože prcek bude mít plné album a bude si ho jednou prohlížet se svými dětmi. Tyhle chvíle nostalgie miluji, ale aby byly, budu ty fotky muset hodit na papír.

4. Návrat k mým snům
Čím bys chtěla být? Tahle otázka potkala každého a to nejmíň stokrát. Někdy mi byla naprosto jedno a jindy neskutečně bolestivá, protože v období puberty jsem se fakt hledala. Mým snem byla novinařina. Taková ta surová, zahraniční a nestranná. Ponořená do knížek jsem snila o tom, jak budu pomáhat světu tím, že budu nestranně psát o všem, co se děje ve světě. Jak naivní. Od žurnalistiky mě odradil náš profesor na gymnáziu. „Vždyť vy neumíte vůbec psát.“ Tam jsem o sobě ztratila iluze, začala pochybovat a hledat se. Skončila jsem na fyzioterapii. Díky blogu zase píši. Píši i proto, že jsem po dodělaném fyziu nastoupila na mediální studia a blog mě lákal čím dál víc. Dokopala jsem se k němu až teď a jsem za to moc ráda. Plním si svůj malý sen. Nebojuji za lidská práva, ale zmítám se v boji s mateřskou a to je taky fajn.

5. Prožívání
Dokážu z minima vytřískat maximum a to až s blogem. I když se nám něco nedaří, umím na tom najít něco pozitivního. Víc se dívám okolo sebe, protože hledám témata a objevuji svět pod pokličkou. Nebojím se jít víc do hloubky věcí a hledám na nich to hezké. Nežiji, nekloužu po povrchu, ale nořím se. A to je to krásné.

Blog mi toho dal hodně, ale také něco vzal. Vzal mi mé soukromí. Ukradl mi chvíle v teplákách, kdy jsem vylítla na ulici a neřešila, že mě někdo může vidět. Už o blogu pár lidí ví. Už poznávají manžela a prcka, ale stále si myslím, že dokážu vybalancovat to, co mohu ukázat a to, co je jenom naše. Takže hlavu vzhůru a do života trošku sebevědomí, které nechybělo dívce v kadeřnictví.

PS. Nebojte se jít za svými sny. Občas to bolí. Musíte překonat stud a pocity trapnosti, ale když vás to bude bavit, tyhle věci stojí za to. Trvají chvíli ...







Šatyl/Zara
Boty/Converse
Kabelka/Chloe
Brýle/Rayban
Hodinky/Komono


Jak se vám můj lehce nesourodý outfit líbí?
Vaše Betty.

8 komentářů

  1. Zajímavé zamyšlení, Betty :-) ale přiznám se, že na začátku článku jsem se u té první blogerky co přišla do kadeřnictví tak trochu ironicky usmívala. Asi jsem jedna z těch, co to "blogerství" u sebe tak neprožívají. Nebo nevím :-D

    Určitě ale souhlasím, že za tu dobu psaní člověk hodně pozná sám sebe, nové lidi, možnosti, příležitosti... A upřímně - neumím si představit, co bych dělala, kdybych nepsala! Strašlivě by mi to chybělo! :-)

    Mimochodem - Benátky v tvém podání jsou na fotkách úchvatné! Hrozně moc ti to sluší! :-)

    Bebe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc dekuji za komentář! Ja jsem na tom uplne stejne. Tolik to neprozivam a prave, ze situace v Kadernictvi mi prisla strašně vtipná. Jen uz se diky ni nebudu dívat nekam jinam, když se me někdo zeptá jestli píšu. Stale se nebudu cítit ve své kůži, ale uz to přiznám. Jen piš. Ja si take neumí představit, ze bych nepsala. Dekuji za Benátky a piš :)

      Vymazat
    2. Ano milé dámy, donedávna jsem si neuměla představit, že bych nepsala. Od nedávna si neumím představit, že bych nepsala a nenatáčela :-). Jen piště, obě vás čtu ráda :-)!

      Domi

      Vymazat
    3. Zdravím Dominiko, moc děkuji .) Já bych tedy videa asi nedokázala točit. Takže držím palce :)

      Vymazat
  2. Mila Pajo, jsem tichy ctenar, ale dnes ti musim napsat. Za blogovani se zrovna ty, prosim, vubec nestyd, mas to tu prece tak bajecne! Link mam v top oblibenych strankach a pravidelne sem chodim... Jsem tak rada, ze jsem na tvuj blog nahodou narazila, protoze clanky zde mi umi zprijemnit chvile u kavy, kdy si ma pulrocni dcerka dava svou tricetiminutovku spanku... Je to tu jedna velka inspirace, pohoda a tak nejak citim, ze musis byt moc hodny clovek. Jste krasna rodina a preji vam mnoho stesti. A jen tak mimochodem... Nez jsem se vdala, narazila jsem pri hledani fotografa na vase svatebni fotky a tehdy jsem si vas jako par zamilovala a prala si pusobit na druhe jako vy dva... A rok na to jsem prisla sem a rikam si, sakra, odkud ja tu Paju znam. A pak mi to doslo :) Mej se hezky a pis, pis, pis. My te mame radi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, milá "Matko Hysterko" :), moc, ale opravdu moc vám děkuji za vaše řádky. Četla jsem si je ráno v posteli a hned budila manžela. Chudák, nevěděl, který bije, protože jsem ho budila se slzami v očích a strkala mu mobil před oči. Já vlastně píšu i kvůli vám. Kvůli lidem, kteří mi pak jednou za čas napíšou takhle krásnou zprávu. MOc děkuji. Ta třicetiminutovka je někdy děsná, viďte, ale bude spát déle a déle. Teď už to vím. Užívejte si dcerku plnými doušky. Je děsné, že ten náš prďola už je prostě kluk. Žádné miminko. Děkuji a měj/te se také moc hezky. Snad vás budu i nadále bavit. Betty/Pája Ta přezdívka mi je už stejně k ničemu :D

      Vymazat