Jak se ze mě stala Superstar

Jsem hvězda, slavná a stále opěvovaná. Hvězdné polibky a autogramy rozdávám na počkání a dělám to moc ráda. A aby toho nebylo málo, vím, že moje sláva ještě poroste. 

Ne, nebojte se. Nezbláznila jsem se a ani jsem se nepřihlásila do žádné pěvecké soutěže. Jsem totiž máma a ta je vždycky hvězdou pro svého špunta. První koncert, na kterém prcek byl, proběhl na porodním sále a musím vám říct,  byla to jízda. Takovou kocovinu jsem neměla a nebudu mít ještě hodně dlouho. Už tam mě na chvíli hltal svými unavenými kukadly. Už tam jsem se stala jeho hvězdou.

Od té doby má sláva roste a nevím, kdy dosáhne vrcholu. Jak to všechno vím? Stačí vejít do místnosti, kde si prcek hraje ve své zoo a uslyšíte křik. Není nešťastný. To jen vítá svou supermámu. Jeho radostné výskání doprovází úsměv a vidím, jak se jeho ručičky radostně zmítají ve vzduchu. Prostě tančí a to jste ho neviděli, když mu začnu zpívat. To je potom koncert. Zpíváme totiž duety. Neumím si, ale vysvětlit, proč z počátku při mém zpěvu plakal. Vždyť jsem jeho supemáma. 

Jak vypadá náš line-up? V repertoáru máme Paci, paci, pacičky, Běží liška k Táboru, Houpy, houpy a Pásla ovečky v zeleném háječku. U poslední písně to má opravdu grády, dupu a cupitám. Měním hlasy a dělám grimasy. Čím více  se odvážu (rozumějte: Čím více ze sebe dělám blázna.), tím více Honzík víská a přidává se. Jakmile jako správná rockerka přidám i vlasy, je to vrchol mojí show. Jeníček je v sedmém nebi ... jen moje vlasy trpí.

Jsem slavná. Mám sice pouze jednoho fandu, (No možná dva, protože i manžel se velmi často tlemí a nevěří svým očím.) ale ten za to stojí. Jemu budu pořádat koncerty každý den a to i několikrát. Už teď se těším až začne mluvit a bude vyvolávat moje jméno. Tohle přeci pravý fanda dělá, že ano? Až mě jako správný šťoural najde úplně všude. I na záchodě. Až se mi bude hrabat v hrncích a bude trénovat na post bubeníka v mé kapele.  Všechny tyhle chvíle musíte brát s úsměvem ...

Někdy mi pořádný koncert předvede i prcek. Asi se nechce nechat zahanbit. Slýchám jej pravidelně při uložení do postýlky, ale je velmi krátký a ve chvíli, kdy se vytasím se superschopnosmi mamky (pohladím, chytnu za ručičku, položím ruku na hrudníček, zasyčím pšššt), koncertní vystoupení končí. Jen u něj musím stále být ...

Těším se na každý den s ním a to i přesto, že jsem se nevyspala nebo můj fanoušek nemá svůj den a stále pláče a vzteká se. I když jsem na pokraji sil, vím, že za chvíli to bude dobré. Vím, že to zvládnu, protože jsem máma ... supermáma, která dokáže s manželem česat jablka a přitom uspávat prcka v kočárku. 

Vždy, když už nebudete vědět kam dál, přehrajte si v hlavě všechny krásné chvíle, uklidněte se, zhluboka dýchejte, nasaďte úsměv a pusťte se do práce. Na mě to funguje.

Přeji hezký den, 

Vaše Betty.

Ps. Nechci otravovat, ale stále běží anketa Blogerka roku 2015. A proč to píšu? Pokud jste nehlasovali a můj blog se vám líbí, budu moc ráda za váš hlas. Klik sem. Děkuji.