Budeme mít prcka

Sedím u mého oblíbeného hrnku s čajem a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Tenhle článek jsem díky bezesným nocím měla 10x napsaný, ale teď ne a ne dostat myšlenky z hlavy a začít ťukat do klávesnice. Zase klikám na tlačítko se šipečkou a všechno mažu. Ach jo. Ptám se proč, proč zrovna teď, když už jsem měla náladu a sedla si k počítači. Proč, když jsem přesně věděla, jak bude celý příspěvek vypadat? Možná je to tím, že už nesedím s pokrčenýma nohama schoulenýma pod sebou, ale zaujímám tu nejpohodlnější polohu a k psaní jsem si neudělala kafe, ale čaj. Asi je to tím, že se mi pomalu, ale jistě vzdouvá pod šaty bříško a v něm už začíná kopat náš malý rošťák. Ano jsem těhotná!

Prcek je tady a zrodí se z lásky a vzájemné důvěry.

Zjištění doslova jiného stavu doprovázelo mnoho smíšených pocitů. Byla jsem nadšená, ale zároveň jsem se strašně bála a nevěděla, jestli je to správně. Hlavou mi běželo: "Je opravdu pravý čas na to, abych se stala maminkou?" "Je to tak jak jsem si plánovala?" Chtěla jsem ještě chodit do práce a podílet se na dalších projektech, které se před námi pro další rok otevíraly. Je těžké se najednou všeho vzdát ...  A tahle úvaha byla a doufám stále bude naprosto lichá. Někomu to možná přijde sobecké, ale proč bych se měla vzdávat věcí, které mám a dělám ráda. Opět se mi zatočila hlava a já se ponořila mezi tisíce myšlenek a nápadů, jak si vše zařídit tak, abych nemusela slevovat ze svých nároků. Nechci, aby mi mé dítě řídilo život, ale aby svůj život žilo společně s tím mým. Přeci jenom to, jací jsme a co rádi děláme, nás utváří a dělá šťastnými. A já si přeji, aby to malé stvoření vidělo své rodiče šťastné a takové, jací doopravdy jsou. Je to bláhové? Naivní? Možná ano, ale budu se všemi silami snažit, dostát svých slov.

Počáteční obavy mě doprovází neustále, ale zároveň se bojím, aby byl prcek v pořádku. A to mě utvrzuje v tom, že se ubírám správným směrem. Jsem v 18 týdnu těhotenství, a přestože jsem z mnoha věcí vykulená, začínám se těšit. Ano, začínám. Někdy si za tyhle slova připadám zlá a sobecká, ale věřím, že je to naprosto normální. Jedná se o velkou změnu a pro mě krok do neznáma. V mém břichu se usídlil malý uzlíček plný života, o kterém jsem donedávna kromě ranních nevolností a únavy nevěděla a přesto vidím jak semnou zamával. Navazuji nový vztah, který se neustále mění a vyvíjí. Ono totiž stačí, když jej poprvé cítíte nebo ho vidíte na ultrazvuku, jak kope a rozhazuje ručičkama a vám se podlomí kolena. Přesně tak, jako když vidíte svoji životní lásku.

Jsou chvíle, kdy si nejsem jistá a pak mi vytrysknou slzy štěstí, právě ve chvíli kdy slyším bušit jeho srdíčko a zjistím, že je to kluk! Vím, že ho budu milovat a udělám vše tak, aby ani jeden z nás v životě nezalitoval. Těším se na něj a společně s mým manželem vstupujeme do další fáze našich životu. Budu už konečně dospělá? Myslím, že ne, ale na tom mateřství nestojí. Můžu být skvělou mámou s duší holčičky. Držte mi palce, ať se se vším poperu, protože tohle bude neskutečná jízda.

Užijte si dnešní večer. Já si zalezu do postele, udělám mátový čaj a začtu se do nově pořízené knížky a možná, že si opět pustím myšlenky na špacír. Budu mít čas si číst i na mateřské, pssst. Určitě :)