Věci, které jste přísahaly, že nebudete dělat jako máma a děláte je

Jsem si na 99,9% jistá a to nemusím koukat do věštecké koule, že jste se jako bezdětné dušovaly, že vy až budete mít děti, nikdy nebudete ... Tak a teď si tam doplňte váš zbytek věty. Docela by mě zajímalo, co se tam objevilo :). Neříkejte, že nic takového neproběhlo. Tomu nevěřím, protože já sama to vypustila z pusy hned několikrát. „Až já budu mít děti, tak nikdy ...“

Myslím, že kolegové z práce by mohli vyprávět. Třeba o smažáku :) nebo o vzteku a válení se po zemi. Proto, už nikdy neříkám nikdy. Je, teď jsem to zase řekla. No nic, pojďte se mrknout na moje věci, které „nikdy nebudu dělat, když budu mít děti“, a nyní je pravidelně dělám. Nebo věci, které sem přísahala, že jako správná máma dělat budu a skutek utek. Jaké jsou ty vaše? Budu se těšit v komentářích.

Nikdy nebudu své děti podplácet

Realita: podplácím prcka téměř každý den. Přiznám se, bránila jsem se dlouho, ale u nás to často jinak nejde :D. „Jestli to sníš, dostaneš zmrzlinu.“ Nebo: „Jestli to vydržíš, pustím ti pohádku.“ Jedno období nebylo možné prckovi ostříhat nehty, a tak byla pohádka zaručeným lákadlem a v podstatě i uklidňovadlem během stříhání. Pustila jsem pohádku a mohla jsem stříhat, jak dlouho jsem chtěla.

Nikdy, opravdu nikdy nebudu svým dětem vyhrožovat

Realita: já to sem snad ani nechci psát. Budete se na mě dívat skrz prsty, když se přiznám k tomu, že klukům vyhrožuji? Ano, dělám to. „Jestli se nepřevlíkneš, nepůjdu s tebou už nikdy na kolo.“ „Jestli si nebudeš čistit zuby, zkazí se ti a už nikdy nedostaneš čokoládu :D.“ Někdy to dotáhnu tak daleko, že mu vyhrožuji, že ty zuby shnijou :D. Panečku, teď, když to tu vidím černé na bílém, celkem se stydím. Ale přidávám další. „Když to nesníš, nepojedeš k babičce“, nebo další libůstka je: „Když si nepoklidíš, zabalím všechny hračky a dám je jiným dětem.“

Jasně, že budu dezinfikovat lahvičky a dudlíky

Realita: nepamatuji si, kdy jsem naposledy vyvářela lahvičku od mléka. Možná před měsícem? Myslím, že je umývám. Jasně, že je umývám. Horkou vodou a jarem na lahvičky. Co vy? Vzpomínáte si jasně, jak vaříte hrnec vody a do něj vkládáte lahvičky a dudlíky? U nás to bylo krátké, velmi krátké období. U prcka o něco delší a u Máťi zas o něco kratší :D.

Budu dětem vařit to nejlepší jídlo.

Realita: ani nevíte, jaká muka jsem prožívala, když jsem s Jeníčkem kdekoli jsme byli, vytáhla Hipp skleničku a holky okolo mě, ta úžasná domácí jídla. Jednou jsem to vzala do svých rukou a koupenou skleničku přelila do plastové a dělala, že jsem vařila. Jenže kamarádka se mě zeptala, co jsem do toho dala? Jako ingredience a já byla nahraná. Chápete to? Zase nejsem ta skvělá máma. No, ale na mou obranu. Prcek nechtěl vařené jídlo. To, co jsem mu uvařila nesnědl, kdežto skleničky miloval. U Matýska jsem si koupila parní hrnec, který byl v provozu 2x (Snad to nebude manžel číst.). Snažila jsem se mu vařit, ale několikrát jsme začínali od znova, protože zuby (Nejedl, pil jen mléko.). Skleničky nechtěl a tak jsme se propracovali k vývarům, které miluje doteď. Takže vařím nevařím. Někdy máme i suché těstoviny, ale víte co? Kluci krásně prospívají a nejsou nemocní.

Nenechám svoje děti chodit na veřejnosti, jako by právě vylezly z postele

Realita: nemám to prostě ráda. Nelíbí se mi, když vidím děti v pyžamkách v obchodě v košíku s jídlem. Nevím, proč mi to tak vadí, ale je to strašný. Pyžamko je do postýlky, ne na výlety a k tomu ty zelektrizované vlasy :D. Ty pyžamku dodávají postelovou image. Tak v tomto bodě jsem vinna. V bodě vlásků, protože ty někdy prostě neučešu nebo v touze po dlouhovlasých klucích (Víte, líbí se mi ti malincí cool surfaři :).), nechám z prcka udělat křováka a vůbec to na veřejnosti neřeším. Tak prosím, to mi odpusťte, ale to pyžamko, to fakt nedávám. Pardon.

Moje děti se nebudou dívat na televizi a už vůbec nebudou mít tablet

Realita: ehm, co právě teď kluci dělají? Mám vám to říct? Co myslíte? No, ano, koukají se na pohádku. U prcka jsme odolávali celkem dlouho. Na obědy nebo do kaváren jsem tahala nejrůznější hračky, knížky a pastelky, jenže, okolo byl telefon a u nás se řvalo. Neodolala jsem klidu a telefon v ruce povolila. Na pohádky v televizi se také díváme. Často dohromady a pak máme pohádky k přežití. A to hlavně s Matýskem, který měl období kdy vstával třeba ve čtyři nebo i ve tři. Abych přežila, pustila jsem mu pohádku a on se díval. Já spala na gauči. Blbé bylo, když jsem usnula tvrdě a Matýsek odešel do zhasnuté chodby a pak plakal, protože mě nemohl najít a já spala tvrdě. Takže ano, prcek má svůj tablet do auta a doma se na televizi díváme. Díky ní máme uvařeno, uklizeno a já mám pak čas si s nimi hrát. A největší mazec je, že kluci už mají svůj profil na Netflixu :D.

Vztekat se na veřejnosti? Moje děti ne

Realita: mám takový pocit, že tohle je věc, kterou opravdu pronese každý ne-rodič. Když nemáme děti, nebo je nemá nikdy z našich blízkých, nemáme ani tucha, jaké to je. Jak se cítí dítě, které se válí na zemi a nemůže si pomoc. Křičí  a v podstatě volá o pomoc. Vy jste zpocená až na zadku, rudá jako ruská vlajka a chce se vám brečet, protože vás sjíždí všechny oči, které svůj zrak upínají na vás a ten malý řvoucí uzlík. A vy nevíte jak reagovat, protože v tuhle chvíli je všechno pro okolí špatně. Jen vy, ale víte, co na něj platí a jak se zachovat. Časem na to přijdete, nebo to prostě jenom přežijete a ti lidé okolo, vám mohou být jedno, protože jen vy víte, jak to všechno je.

Ať už jste maminka, která vyváří lahvičky po každém jídle, nebo svým dětem děláte každé ráno smoothie z řapíkatého celeru a řepy, či jste jim právě včera naservírovala koblihu ze sámošky, nebo jste tou, která nechala své děti celý den se dívat na Tlapkovu patrolu, protože zrovna ten den byl na zbláznění, nebo ... (doplňte si). Děláte to dobře. Mohla byste to dělat líp? Pravděpodobně ano. Jenže já jsem se za těch necelých pět let mateřství naučila, že vaše děti se s vámi chtějí mazlit, smát se, hrát si, držet vás, objímat vás, dávat vám pusy. Prosí o vyhazování do vzduchu, lechtání, zpívání. Chtějí jíst vedle vás, chtějí s vámi usínat. Chtějí pusu. Chtějí ... VÁS! Jejich mámu. A to se vám přeci už podařilo.

Tak se teď hezky poplácejte po zádech, protože jste tou nejlepší mámou pro vaše děti. Jste jejich. Zítra je opět nový den.

Čeká vás zase plná plínka a i to hnědé na ruce. Možná i vztek na ulici. Odmítnutí jídla, které jste s láskou několik hodin dusila pod pokličkou. Ha, celý cirkus zas a znova. A jestli ten dnešní den nestál za nic, možná i zítřek bude o ničem, ale jednou. Jednou přijde den, který bude stát za to. A to je přesně ten den, který nás udržuje v chodu na další 5 dnů, jenž jsou na nic. A to přeci stojí za to.

Vaše Betty.

<3