První trimestr

První trimestr je oficiálně už několik měsíců ukončen a já se teprve teď dostávám k jeho rekapitulaci. Jak jinak, ale prozradím vám, že týden po jeho ukončení jsem skákala tři metry vysoko. Nemohla jsem být nadšenější. Vím, asi to zní hrozně, ale ruku nahoru, kdo by byl nadšený z tak strašného, ale strašného … pardon, já to musím napsat … nadýmání. Konečně jsem se začala opět cítit jako já. Jen tedy bez toho pasu. Ten už je v čudu. Emoce se alespoň na chvíli srovnaly a to vyčerpání. Jo, tak to zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. A jak první trimestr probíhal? Pojďte se mrknout na jeho rekapitulaci.

Možná to bude příliš intimní, ale moje prsa se asi zbláznila. Od prvního momentu bolí a já jsem podle nich rozpoznala i těhotenství s Jeníčkem. Nejen že bolí, ony také rostou. Hodně a rychle. Takže v tuhle chvíli jsem se svým dekoltem konečně spokojená :D. Mám na vás, ale otázku. Doporučíte mi pohodlnou, avšak hezkou podprsenku? Možná už by mohla být i kojící.

Další znamení, že poznáte, že jsem těhotná jsou emoce. A, že v prvním trimestru ze mě stříkaly. Rozhodila jsem se i slečnou hlasatelkou ve zprávách, když seděla za hlasatelským pultíkem a já se rozbrečela, protože jí to tak moc slušelo. Ladilo jí sáčko s košilí. Nejlepší pro těhotnou je vzorec: Olympiáda + Ester Ledecká + zlato = pláč a smích i několik desítek minut. V prvním trimestru (a nejen v něm) jsem byla časovanou emocionální bombou a nikdo nevěděl jakou svou tvář při výbuchu vypustím. Budu-li se smát, křičet, brečet nebo prostě hodím protivný ksicht. A jelikož i Jeníček měl celkem náročné období, tatínek to s námi měl dost těžký.

Pokud budu nynější těhotenství srovnávat s prvním, je pro mě vše o něco horší. Nevolnosti byly častější a intenzivnější. Někdy jsem ani nestihla zaparkovat doma a procházela se okolo auta na silnici.  Manžel mě v Praze poslal v polovině vydupaných schodů zase dolů, protože mi bylo tak strašně blbě, že nechtěl chodbu uklízet a chtěl abych neplechu provedla radši venku. K nevolnosti se tentokrát přidalo i zmiňované nadýmání a já měla strašně, ale strašně nafouklé břicho. Nevím, co bylo lepší. Nevolnosti nebo nadýmání? Pro manžela asi má nevolnost … Na nevolnost mi pomáhalo kiwi. Ano, tohle zelené chlupaté ovoce mě zachraňovalo. Nejlépe studené. Jinak jsem hodně pila čaj od Sonnentoru – Zakrátko maminkou. Zklidňoval mi žaludek a moc mi chutná.

Když už píšu o chutích, najednou jsem přestala jíst sladké. A to je co říct. Žádná čokoláda, sladké dortíky ani cupcaky od Lelí. To nejsem já, viďte. K tomu se přidalo i odmítání kávy (energie šla úplně do háje) a celková nechuť k jídlu. Žila jsem na smootie, ovoci, kyselém zelí a acai bowl. Každé ráno jsem nelenila a dělala si nějakou ovocnou mňamku. Pila džusy a přiznám se, že jsem najednou dostala chuť i na Coca Colu. Kdo v tom jede nebo jel se mnou? Kromě kiwi jsem každý den spořádala jedno mango. Tak snad neporodím nějakého „mangovníka“.

Celkově mám pocit, že tohle těhotenství neskutečně utíká. Mnohem rychleji než to s Jeníčkem, kdy jsem si ho náležitě užívala. Pročítala informace, hladila bříško, mluvila na něj, tancovala, zpívala pupíku a tančila. Zrovna teď vám píši o prvním trimestru a já už jsem v 6 měsíci. Páni, ještě o víkendu jsem si to vůbec neuvědomovala. Letí to a já jsem v jednom kole s prckem. Prožili jsme spolu období „NE“ a k tomu se přidalo „A PROČ?“. Prcek nám začal vzdorovat a přidala se adaptace v nové lesní školce. Ve velké míře mě zaměstnává i e-shop a domácnost. S Jeníčkem jsem měla na starost pouze dvojpokojový byt. Teď už je to trošku větší. No a nechci ani opomíjet manžela. Snažím se být tak nějak „perfektní“ a pak nemám čas na toho, koho právě čekáme. Na pocity a zaobírání se rostoucím bříškem až je mi to líto. Necítím intenzivní pocit naléhavosti, aby bylo vše připravené (asi se to změní, ale u Jeníčka jsem vše řešila už od začátku) a ani nenakupuji dětské oblečení (pro mimčo).

Vyčerpání je asi nejtěžší. Využívala jsem chvilky, kdy jsem dala prcka spát a lehala si také. Občas se stalo, že prcek lítal okolo a já spala. On totiž zrovna v tuhle dobu začal po obědě stávkovat a nechtěl spinkat. Zvolila jsem i jinou strategii: Jdu spát s tebou. Spala jsem vždycky dřív než on a pak mě prcek šťouchal prstíkem do oka. Křičel mi u ucha: „Mamíííí, nespi.“ Občas, ale usnul společně se mnou a pak nám bylo tuze fajn.

OBAVY. Tak ty byly nejsilnější hned na začátku právě zmiňovaného prvního trimestru a stále se jich nemůžu zbavit. Bojím se o Jéňu. Bojím se, jak dokážu otevřít své srdce a přivítat tam další bytost. Bojím se, jak vše zkoriguji abych nikomu neublížila. Jak to zvládnu, když se opět nevyspím. Budu mít čas i na něco jiného, než jsou děti? A taky se bojím, že už nezhubnu. Zásadní však je vztah k prckovi. O něj se bojím nejvíc a na druhou stranu je mi líto druhého mimča, které tu ještě není. A proto vás prosím o radu. Jak jste vy, maminky dvou dětí připravovaly prvorozeného na příchod sourozence? Neskutečně mě to znervózňuje, protože vím, že Jéňa, i když ví, že budeme mít miminko, vůbec netuší, co to pro něj znamená a k čemu vlastně dojde.

Předem moc děkuji a mějte se hezky,

Vaše těhotná Betty.