Jeden den v životě mámy

Sedím na sedačce a obličej utápím v objetí svých rukou. Jsem vyčerpaná. Mísí se ve mně zlost, zoufalství a láska.  Co to zase bylo? Proč není jeden den klid? Sedím tam a je tma, nehraje hudba a v chůvičce se neozývá ani prcek. Nemám ji. Zapomněla jsem jí doma a tak to budeme muset dát bez ní. Asi to půjde, ale v mém celkovém rozpoložení se mi spustí slzy a kapou jedna po druhé do dlaní a pak dolů. Už je cítím, jsou hořko slané. Stejně tak, jako mé pocity, které se však mísí se sladkostí mateřství.

Někdy si říkám, že jsem asi šílená, protože tenhle mix emocí je fakt zvláštní, ale asi k životu patří, protože třeba slaný karamel nebo slané preclíky v čokoládě jsou taky báječné, i když jejich chutě jsou naprosto protichůdné. Stejné to bude s mateřstvím. A co, že se to vlastně stalo?

2:00 Prckovi začala párty. Vrtí se a křičí asi je to dneska divoké. Přijdu k postýlce a zjistím, že spí. Seberu dudlíky ze země a jdu si lehnout.

4:30 Řev. Snažím se dělat, že to neslyším a doufám, že vstane manžel. Tahle hra nemá stále vítěze. Jednou mám pevnější nervy já a jindy zase manžel. Dnes vstávám já. Přijdu do pokojíku a prcek klečí, žmoulá si očička a chce spát. Položím ho, dám mu dudlík a je v pánu.

7:00 Chůvičkou se line líné mami, tati, tady. Tady, líné se postupně proměňuje v intenzivní prosbu. Už neusne, vstáváme. Dáme mléko a zapnu pohádku. Říkejte mi matka roku, ale jinak bych mu nepřipravila kaši a já bych nejedla celý den. Aspoň ta chvíle klidu … vím, vím.

8:15 Jdeme přebalovat. Prcek mi dává jasně najevo, kdo je tu šéf. Na přebalováku se kroutí jako žížala a taky tak po chvíli vypadá. Nezaryl se do hlíny, ale víte kam asi. Je to hlíně dost podobné.

8:17 Vana. Tohle prostě na přebalováku nezvládnu.

8:30 Hrajeme si a já se snažím odbíhat vyčistit si zuby a umýt se. Má snídaně je stále na stole. Sem tam si zobnu, ale teď stavíme kostky. Vím, že kdybych zapnula televizi, bude na gauči jako přikovaný. Chci to dát. Ovladač schovám pod polštáře a jdeme na další kolo kostek.

9:10 Jdeme ven. Prcek chce kolo. Vytáhneme ho a  jedeme před dům. Chvíli s ním běhá, ale pak udělá nesmírný objev. Kaluže. „Betty, vítej v dětském světě.“ Sleze z kola a stojí uprostřed té největší. Nereaguje na mé prosby ani výhružky. Směje se a začíná dupat. Na jednu stranu mu to závidím. Je tak šťastný, ale na tu druhou, musím se chovat jako máma. Takže ne, kaluže ne. Vyleze z kaluže a jde k další. Nejdříve do ní hází kamínky a říká bác. Potom se v ní začne ráchat a pak udělá bác sám. Jdeme domů. V jedné ruce vláčím odrážedlo a v té druhé řvoucí mokré dítě.

11:00 Prcek dostal sváču, převlékla jsem ho a jde spát. Tiše vysílám kamkoli aby usnul bez pláče. Usnul. Já do sebe rychle hodím snídani a poklízím ten poprask.

11:30 Stále poklízím, ale vím, že se mi čas krátí. Mám ještě tak půl hodiny.

11:45 Usedám k počítači a chci psát. Nervózně těkám po stránkách, které na počítači otvírám. Snažím se odpovědět kamarádkám a ještě jsem se nedostala k psaní a tomu důležitému.

12:10 Ty brďo, to je výkon. Prcek ještě chrupe. Otvírám Word a začínám psát.

12:30 Tadý, Tadý. Už ho slyším. Usmívám se. Mám ráda jeho hlas a to jak volá. Dnes se to povedlo. Spal celkem dlouho, ale se svojí skvělou schopností prokrastiace, jsem promeškala svůj čas.

13:00 Oběd letí vzduchem. Plác, oranžová hustá tekutina se stéká po kapkách dolů po šedém závěsu. Tak a můžu zase prát.  Nevzdávám se … hami, hami …, vysvětluji, říkám pohádku a otvírám knížku, která ho zabaví a oběd nám lžička po lžičce mizí z misky.

13:15 Jdeme si hrát. Prcek mě chytne za tepláky a vláčí mě pryč z kuchyně. Uprostřed obýváku si sedne, řekne hačí, tady a svým prstíkem ukáže na místo, kde mám sedět já. Čmáráme si, stavíme kostky, čteme.

15:30 Vyrážíme do Prahy. Doufám, že prcek usne a cesta bude klidná.

16:40 Juhů, Jéňa prospal celou cestu a v zácpě jsem stála jen deset minut. Zaparkujeme a jdu na sraz do cupcake obchůdku.

16:45 Dětský koutek ho moc nebaví. Začíná se svým hami a sápe se po mém cupcaku. Ten musím odložit a dám mu nastrouhané jablíčko s mrkví. Dělala jsem se s tím a on to nechce. Vytáhnu kapsičku, kterou vyzunkne a začne běhat okolo stolu a křičet. Sem tam vlítne ke koutku a rozhází věci. Je dost hlučný, ale mě to nechává chladnou, dokud na mě nespočine hned několik párů očí.

17:30 Střídavě honím prcka po kavárně a snažím se komunikovat. Moc to nejde. Prcek začne kašlat a opět jsem za matku roku. S dost vyčítavým pohledem se na mě mrkne postarší dáma. V duchu si říkám, tak má kašel, no a co. Stále jsem v klidu.

17:45 Prcek to dokonal. Pokakal se. Jo, já vím, je to úplně normální, ale bez přebalováku? V klidu jsem ho šla přebalit do chodbičky před záchody. Jéňa řval jak tygr. Ležel na kočárku a já se ho snažila utřít. Měl to všude! Až na lopatkách. Utřela jsem vše co šlo, oblékla ho a nechala řvoucího běhat po chodbičce. Mezitím jsem uklízela spoušť na kočárku. Najednou bylo ticho. Otočím se a visím ležícího Jéňu, který se vrtá ve zdi. V kabelech! Odvedu ho, řev. Přivedu ho do kavárny, řev. Můj šedý svetr už má v podpaží tmavě šedou barvu, kterou mám opravdu ráda, ale ne takhle. Dojím cupcake. Naložím Jéňu a jedeme domů.

18:30 Vytáhla jsem batoh, tašku a prcka do čtvrtého patra. Vše už proběhlo celkem v klidu. Prcek si doma hezky hraje a čeká na kaši, kterou spapá, ani nemrknu. Přinese mi knížku a chce, abych si s ním chvíli četla. Hrnou se mi slzy do očí. V té kavárně jsem sama sebe přistihla při tom, jak jsem na něj naštvaná. Říkala jsem si, proč nemůže být klidný a hodný. Proč já musím mít malého aktivistu, který se baví tím, že běhá a huláká na všechny okolo. Na druhou stranu, se na něj v těchto situacích strašně ráda dívám. Mně v podstatě nevadí, že křičí, když se u toho usmívá. Zrovna teď ho mám před očima. Ten jeho šibalský úsměv a radost, která mě naplňuje. Jediné proč se vždycky cítím blbě a mám takové myšlenky, jsou asi lidé okolo. Ti co mi dávají najevo, že bych si ho měla zklidnit. Nebo nejlépe zmizet.

20:00 Po boji s přebalováním usíná na první dobrou. Před usnutím si položí hlavičku na mé rameno a pevně se mě chytí. To jsou ty chvíle ...

Sedím na sedačce a pláču. Kvůli blbé chůvičce, která mě po celém dni rozhodila. Celý den jsem to ukočírovala, i když to bylo hodně náročné, ale teď? V hlavě se mi honí milión myšlenek. Mateřská je jedna velká smršť. Nikdy mi nikdo neřekl, že je to tak náročné. Nikdo mě neupozornil na to, že budu mít tolik protichůdných myšlenek a pocitů. Nikdo mi nikdy neřekl, že to bude tak velký a intenzivní. Nikdy jsem netušila, že můžete mít někoho tak strašně rádi, i když vteřinu před tím vám strhl čepici z hlavy a hodil jí do bláta. Přestože se někdy trápím, nikdy bych neměnila. Ona je to celkem sranda. Zvykám si na oči, co nás sledují a hází na sebe významné pohledy. Mateřská mě baví, i když to není tak úplně dovolená.

23:30 Pláč, slyším ho i bez chůvičky. Prcek je nemocný. Ráno jdeme k doktorce … proto byl tak rozjetý a protivný. Díky, za gratulace. Jsem opravdu matka roku.

A abych nezapomněla na outfit:

Čelenka/H&M

Bunda/Sixth June//Freshlabels

Košile/French Connection

Jeans/Zara

Boty/Airmax Stela Nike

Batoh/Herschel Suply//Freshlabels

Brýle/Rayban

Hodinky/Komono//Freshlabels

PS: Právě probíhá hlasování Blogerky roku a pokud si myslíte, že bych si váš hlas zasloužila, budu moc ráda. Klik tady. Moc děkuji.

PPS: Prcek dokáže spát celou noc, ale tentokráte se nám to díky nemoci nějak nahromadilo.

Vaše Betty