Je to mystický, občas strašidelný
a pro někoho k neuvěření, ale pro mě je to osud. Osudová se v mém životě
stala pouť u mé babičky. Letos byla první bez ní, tedy bez obou a byla
zvláštní. Taková hořko sladká jako čokoláda a tu má přeci hodně lidí rádo,
takže to muselo být fajn. I přes pár slz byla plná smíchu a pozitivní energie.
No a taky jedné novinky, o kterou se postaral prcek, ale zatím pst. O tom až na
konci.
No a ta letošní? Co se tam stalo?
Držte si klobouky, protože teď to s námi půjde z kopce. Už budu za
prckem lítat jako smyslů zbavená. Už ho jen tak nedohoním. Prcek začal chodit.
O své první krůčky se pokouší už delší dobu, ale tady se rozhodl, že by to šlo
a po koberci si to štrádoval ke svému dědovi, který se svou novou rolí, stal
naprosto stejnou osobou, jako byl můj děda. Takže, když je motivace, jde
všechno. Ještě je to takové opatrné, rozkolébané a plné pádů, ale Jéňa chodí.
Je těžké ho ukočírovat, když se pro něco nadchne, chce všechno moc rychle a
padá. Jakmile sletí, kašle na chůzi a leze o sto šest. Takže já ho neustále zklidňuji
a snad tisíckrát denně opakujeme: stoupni si, pomalu, pomalu a jdeme.
Takže jo. Na Bydžovskou pouť se toho stalo
hodně. Nenapsala jsem vše, ale toto byly momenty, které do sebe zapadaly a jen
tak mimochodem, prcek se narodil na narozeniny mého dědečka. Ano, toho, o
kterém jsem psala.
Mějte se krásně,
Vaše Betty.
P.S. Prckovi jsme k chůzi vůbec
nepomáhali. Nastavila jsem si pravidlo židle. Můžeš se o ni opřít, ale ona ti
nijak nepomůže. Nebude tě vodit, tahat za ruce a zvedat. Nepoužívali jsme ni
žádná chodítka.
P.P.S. V životě naslouchejte
svým nejbližším a projevujte jim svou lásku, protože později může být pozdě.
Žádné komentáře