Je to mystický, občas strašidelný
a pro někoho k neuvěření, ale pro mě je to osud. Osudová se v mém životě
stala pouť u mé babičky. Letos byla první bez ní, tedy bez obou a byla
zvláštní. Taková hořko sladká jako čokoláda a tu má přeci hodně lidí rádo,
takže to muselo být fajn. I přes pár slz byla plná smíchu a pozitivní energie.
No a taky jedné novinky, o kterou se postaral prcek, ale zatím pst. O tom až na
konci.
Na Bydžovskou pouť mě během
života potkalo několik život zásadně ovlivňujících události. O některých se
píše těžko a některé z nich jsou tak trošku malicherné, ale mě vytvářejí
jeden zvláštní a kouzelný celek, tvořící můj dosavadní život. V tuto dobu
před několika lety odešel jeden z mých nejmilejších lidí, s jehož odchodem
bylo těžké se smířit. Možná si budete myslet, že jsem blázen, ale poté se i
díky němu, můj život obrátil naruby. Začala jsem více přemýšlet, vážit si sama
sebe a věřit si. Naslouchala jsem tomu, co mi děda vždycky říkal. Věřil mi a vkládal do mě velká očekávání,
která nakonec všechna naplnila. Po několika letech jsem se ve stejný den
seznámila s mým manželem. Osudové setkání, které mě i přes překážky
přivedlo k oltáři, kde jsem se slzami a burácejícím smíchem v kapličce
odpověděla své ano. Moc jsem nechápala, proč se ostatní smějí, namotávající se koberec
na dlouhý závoj zachránil svým skokem strejda a
před hořícím (opět) závojem, můj švagr (Stoupla jsem si blízko svíčky).
Později mi všichni říkali, že za jejich smích mohla má netrpělivost. Prý jsem
své ano vystřelila ještě dřív, než oddávající stihl dokončit svou otázku. No jo
no, tak moc jsem to chtěla mít za sebou. Tak moc jsem se na manželství těšila. A
jen tak mimochodem. Svatba měla být na Bydžovskou pouť, ale nakonec proběhla o
týden později.
No a ta letošní? Co se tam stalo?
Držte si klobouky, protože teď to s námi půjde z kopce. Už budu za
prckem lítat jako smyslů zbavená. Už ho jen tak nedohoním. Prcek začal chodit.
O své první krůčky se pokouší už delší dobu, ale tady se rozhodl, že by to šlo
a po koberci si to štrádoval ke svému dědovi, který se svou novou rolí, stal
naprosto stejnou osobou, jako byl můj děda. Takže, když je motivace, jde
všechno. Ještě je to takové opatrné, rozkolébané a plné pádů, ale Jéňa chodí.
Je těžké ho ukočírovat, když se pro něco nadchne, chce všechno moc rychle a
padá. Jakmile sletí, kašle na chůzi a leze o sto šest. Takže já ho neustále zklidňuji
a snad tisíckrát denně opakujeme: stoupni si, pomalu, pomalu a jdeme.
Takže jo. Na Bydžovskou pouť se toho stalo
hodně. Nenapsala jsem vše, ale toto byly momenty, které do sebe zapadaly a jen
tak mimochodem, prcek se narodil na narozeniny mého dědečka. Ano, toho, o
kterém jsem psala.
Mějte se krásně,
Vaše Betty.
P.S. Prckovi jsme k chůzi vůbec
nepomáhali. Nastavila jsem si pravidlo židle. Můžeš se o ni opřít, ale ona ti
nijak nepomůže. Nebude tě vodit, tahat za ruce a zvedat. Nepoužívali jsme ni
žádná chodítka.
P.P.S. V životě naslouchejte
svým nejbližším a projevujte jim svou lásku, protože později může být pozdě.
Žádné komentáře