Jak jsem se ztratila a opět našla

pondělí 8. února 2016

Ležím zachumlaná v peřinách a co nejvíce tisknu víčka k sobě. Ne, ještě ne, ještě se nechci probudit. Na levé tváři mě šimrá něco teplého a hebkého. Je to strašně příjemné, ale po náročné kojící noci bych uvítala ještě několik hodin spánku. „Bababa“ slyším jemné žvatlání a cítím pohyb na matraci. Pootevřu oči, ale jen tak, aby mě prcek neviděl a koukám, že šimrá tvář manžela. Usměji se a v hlavě mi běží opět stejná myšlenka: „Je boží“. Uáá, zavírám oči a hraji mrtvého brouka. Ručička mě hladí, štípe a nakonec plác. Au, jsem vzhůru. Teď už to neuhraji. Jeníček je na čtyřech, houpe se a směje se na plné kolo. Je to neskutečně nádherné, ale mezi tím vším krásným, jsem se lehce ztratila.

Možná vám budu připadat jako nevděčnice. Holka, která neví co chce, ale mateřství není pouze o úžasném miminku. Je to i neskutečná makačka a kdo vám tvrdí pravý opak, lže. Před tím než jsem otěhotněla, slyšela vždy pouhá pozitiva a tak jsem šla do mateřství s lehce naivním pohledem. O to byl větší pád na dno. Na dno mě samotné. Předesílám, že se mi nestalo nic vážného. Jen jsem se totálně ztratila. Ztratila jsem sama sebe. Fungovala jsem jako šťastný prototyp maminky. Starala se o malého, milovala ho každým coulem a láskyplně vyměňovala plenky. Pomáhala mu, když ho bolelo bříško a tleskala při každém jeho pokroku. Byla jsem šťastná, ale nebyla jsem to já. 


Vytratila se mi jiskra z oka. Zmizela usměvavá Betty. Zářící holka, která vždy přinesla dobrou náladu a všichni k ní mohli přijít se svým splínem. Nevím proč, ale já to velmi dlouho potlačovala. Myslela jsem si, že je to naprosto normální. „To je asi to mateřství“, říkala jsem si. „Teď jsi máma, ta která se stará. Nemáš nárok na svůj bezstarostný život. Jsi tu pro něj.“ Nic jsem neřešila, dokud mi to nezačali říkat lidé okolo mě. Neřešila jsem to do chvíle, kdy jsem začala být smutná a podrážděná. 

Chtěla jsem to řešit, ale nevěděla jsem jak. Vykašlala jsem se na řešení a ztratila se úplně. Nebyla jsem to já. Nevěděla jsem co se sebou. Přišla jsem si  naprosto k ničemu. Nebavilo mě nic. Přišlo mi, že vše dělám automaticky a raduji se pouze z pokroků a krásných očí našeho prcka. Vše se motalo kolem něj a to mě dělalo jistým způsobem šťastnou, ale stále něco chybělo. Ano, já. Já a moje bezstarostná mysl. Holka co neplánuje, ale žije z minuty na minutu a raduje se z maličkostí, úspěchů druhých a chce od života hodně. Mnohem víc než teď má. Chce totiž žít a zažívat. Chce takový ten barevný život. Každý den, každou hodinu, vteřinu. Chce milovat, i když jí stojí v cestě k lásce překážky. Chce překonávat a nechce se pouze vézt. Správně. Vezla jsem se po hustém tobogánu plném zatáček a nic z toho neměla. Obrazně řečeno jsem měla bolehlav a lehce žaludek na vodě. Rozumíte mi? 

Jenže já se zase našla. Stačilo si přiznat, že jsem v péči o prcka alespoň na několik hodin nahraditelná. Všichni okolo mě jej chtěli hlídat a já měla spíš potřebu být neustále u něj a nikomu ho nenechat. Tentokráte jsem ho nechala. Zůstal na chalupě s mými rodiči a my jsme s manželem vyrazili na hory. Přesněji, do místa kde jsem vyrůstala – do Rokytky. Stačilo několik jízd a já se najednou cítila líp. Nadechovala jsem studený vzduch a užívala si chroupání sněhu pod nohama a prknem. Znáte ten zvuk, když napadne čerstvý sníh a on pod vámi hezky křupe? Stejně, jako když mačkáte pytlík pudinku mezi prsty. Byla jsem 5 hodin sama se svým manželem, sama se sebou, když jsem si to frčela z kopce a zpět s mým koníčkem. Byla jsem to já, jenom já. Dala jsem to i druhý den. Nebudu vám nic nalhávat. Několikrát jsem rodičům zavolala a ptala se jak jim to jde. Hlavně stále kojím a nevěděla jsem, jestli prcek zvládne lahvičku. Zvládl a rodiče si to skvěle užili. Aby toho nebylo málo, v týdnu jsem i s prckem jela na 3 dny do Prahy. Vrátila se do našeho bytu a procházela se uličkami milované Prahy, navštívila kadeřnici. Zašla do práce a zjistila, že i tam mě stále rádi vidí a já je. Strávila jsem večer s mými kumpánkami z výšky. Sice u nás doma, ale byl to „mejdan“ plný kecání, sushi a vína (já neměla). Holky, díky. Byla jsem to stále já, naprosto stejná holka jako dřív. Dokázala jsem mluvit i o jiných věcech než je mateřství. A to mě ohromilo. 




A co tím vším chci říct? Nikdy, nikdy se nevzdávejte svých snů a věcí které máte ráda. Věnujte se svým koníčkům, i když si říkáte, že byste raději měla žehlit plenky nebo uklidit pokojíček. Snažte se odpočinout si u věcí, které vás i mimo mateřství těší. Nepotlačujte sama sebe. Takovou vás bude mít prcek nejraději a vy mu budete tou nejlepší mamkou, protože budete šťastná.

Takže ... Jsem zpět.

Vaše Betty.

PS: Jdu žehlit, ale u toho si pustím Disclosure, protože je miluju a budu zpívat, i když to neumím.

PPS: Nikdy nemyslete na to, že jste zlá, že prcka někde odkládáte (To jsem si v prvopočátku říkala.). Oba máte nárok na čas s někým jiným. A hlavně, to jak vás potom bude vítat. Neskutečný.

6 komentářů

  1. Pod to se podepisuju a tleskám za tak upřímný příspěvek. V dnešní době chtějí ženy zvládat vše na stoprocent a je otázka, kdy je to položí. Taky si myslim, že rodina by se měla a žena mít čas pro sebe. Je to dobré pro všechny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím Šárko a moc děkuji. Je to opravdu těžké, přiznat si, že nejsme superženy, a že se musíme starat i samy o sebe. Já teď stojím před další zkouškou a to je práce. Mám či nemám nastoupit v prckově 7 měsících? Uvidíme :)))

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  2. No a proto se ja desne bojim mit dite.. Protoze nechci prijit o svuj krasnej zivot. Asi je to sobecky, ale neumim si proste pomoct, vim ze vsechno pak bude jinak..:(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Claudie, já tě úplně chápu. Říkala jsem si, že jsem taky dost sobecká a z počátku mě dělalo dost problém se smířit s tím, že už nic není jako dřív, ale ono to trvá jen chvíli a je to o tobě. O tom co všechno chceš a přizpůsobíš k tomu i režim prcka. Nejde to hned, ale jde to. Já už teď dělám to co chci. Nejde to vždy, ale s plánováním , které se učím se dá zvládnout všechno. Jeli jsme po šestinedělí na dovču, už jsme byli několikrát na horách, vídám se s přáteli a plno dalších věcí :) Na dlouho to nebude a dítě ti do života přinese mnoho dalších nových a krásných věcí :)

      Vymazat
  3. Chapu, bohuzel prarodice a pribuzni daleko a hlidat nechteji. Na navstevu neprijedou, musime jezdit za nimi. Ani na hodinu s kocarem na hriste pred dum nepujdou. Mam dve deti, jedno ma astma a je casto nemocne, de facto skoro porad. A druhe 9 mesicu, ma separacni uzkost a kojim 5x za noc. Padam na hubu a mam permanentni depresi. Mam pro sebe jednou tydne hodinu, kdy jdu cvicit. Manzel nakupuje a hlida, kdyz jdu k zubari, cvicit a se starsim na logopedii.Zkousela jsem soukromou skolku pro starsiho, ale je tam dvakrat a pak mesic nemocny doma se zapalem plic, bronchitidou... Zkouseli jsme pani na hlidani, overenou z agentury ale syn rval a pani nam prohrabala skrine, rozbila rostouci zidli :( Naposledyjsem se vyspala pred rokem.Sve deti miluju, ale vycerpani me zmaha. Bohuzel nevidim reseni a telo se z unavy hrouti a vypovida poslusnost. Takze reseni v podobe nechte pribuzne pohlidat je prima pro ty, kdo maji ochotne babicky/dedecky.

    OdpovědětVymazat