Mít či nemít muže u porodu

neděle 19. července 2015

Tenhle článek jsem měla v hlavě už hodně dlouho. Tedy ještě před tím, než nastal den D a malý prďola přišel na svět. Ještě, že na něj nebyl čas, protože by vyzněl úplně jinak. Osobní zkušenost zamíchá naprosto se vším.

Před porodem jsem si u odpovědi na otázku: „Chceš manžela u porodu?“, odpovídala dvojsečně. „Ano, chci ho tam, ale pouze do té doby, než začnu přímo rodit.“ Na finále jsem ho tam prostě nechtěla. Možná jsem měla naivní pohled na věc, ale nechtěla jsem aby mě viděl v tom nejhorším a nejbolestnějším okamžiku. Jediné, co mě v tomto případě vadilo, byla Honzíkova nepřítomnost u přiložení prcka a ten první pohled z očí do očí. Samozřejmě malému Jeníkovi. Chtěla jsem aby slyšel, když poprvé zakřičí a byl u toho až se o něj sestry postarají. Jak to, ale zařídit? „Vyhodit“ ho a pak jej zase zavolat zpátky?

Nakonec jsem si s tím nelámala hlavu. Čas plynul a já přestala řešit i porodní plán. Říkala jsem si, že na vše je dost času, i když bylo den před termínem. Zřejmě jsem vnitřně cítila, že tohle je otázka, která úplně nutně nemusí být zodpovězena a vše vyplyne na místě ze stávající situace. A ano, vše se vyjasnilo hned na začátku. Jelikož jsem do porodnice přijela s kontrakcemi po třech minutách, byla jsem ráda za každou podanou ruku. Dokonce jsem povolila přístup studentky na porodní sál a to jsem měla v papírech napsáno, že tam žádné studenty nechci. Proč? Byla to osoba, která byla mým spojencem ve chvílích, kdy mě přijímali a můj manžel semnou nemohl být. Držela jsem ji za ruku vždy, když přišly kontrakce a nechtěla jí pustit. Na porodním sále už to byl manžel – moje spřízněná duše. Osoba, na kterou jsem se při porodu snad ani jednou nepodívala (Celou dobu jsem měla zavřené oči.), ale vnímala jsem jeho neskutečnou podporu. Držel mě za ruku a hladil po vlasech. Věděla jsem, že tam je a drží mě nad vodou. Nemusel nic říkat, stačilo jen to, že cítím jeho přítomnost a vím, že vše prožívá  semnou.



Nemít ho tam, nevím jak bych porod zvládla. Navíc jsem byla po porodu dost „mimo“ a Honzíka díky bradykardii a následnému urychlení porodu dali do náruče manželovi a mě jej přiložili pouze na minutu. Pak si lebedil opět u manžela a nakonec byl pryč. Odnesli si jej a já o něm nevěděla další půl den. Pouze mi řekli, že je v pořádku a jeho Apgar skóre 10 – 10 - 10 to pouze potvrdilo.



Nikdy neříkejte nikdy. Možná je to klišé, ale u mě to platilo. A ve chvíli, kdy mi Jenda řekl, že toto by měl prožít každý muž. Jsem věděla, že vše se stalo přesně tak, jak mělo. Proto mu patří neskutečné díky. Děkuji, nejen za to, že jsi zvládl porod, ale i za to, že jsem se mohla stát součástí tvého života. Teď už se má rodina rozrostla o dalšího Jéňu, a ikdyž jsem byla skálopevně přesvědčená, že to bude Tobík, kvůli tobě a mé úctě k tobě je to malý Jeník.

A co vy? Byl váš protějšek u narození vašeho potomka? Nebo se na to teprve chystáte?


Vaše Betty.

Ps. Fotky nám pořídil nejlepší Honza Martinec.

2 komentáře

  1. Tak ted jsem si pekne pobrecela :-)) ja uz za sebou jeden porod mam, v nejbližších dnech nas čeka druhy - říkám nas, protože bych to bez manžela nezvládla! Nedovedu si představit, ze by tam nebyl.. A myslim, ze pro nas pro oba to byl neskutečný silný zážitek a videt tu pýchu v jeho očích.. Nicméně uz to chci mit za sebou :-D

    Užívejte si kazdyho dne spolu!❤️

    Teru

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, Betty,

    píšu vám z tiskárny Reptisk.cz a mám pro vás zajímavou nabídku :-) Moc se mi líbí váš blog a chtěl jsem vám navrhnout určitý typ spolupráce. Nepovedlo se mi na vás ovšem najít mail, tak vám píšu trochu nepatřičně zde.
    Kdybyste byla zvědavá, o co jde, ozvěte se mi, prosím, na janik@reptisk.cz
    Radostné letní dny přeje a zdraví
    Jiří

    OdpovědětVymazat